Stavební kameny si sami sobě dělaly náhrobky v podobě krychlí, jež byly označeny jejich jmény v číselných řadách. Sudá čísla znepřátelenou dělitelností na pravé straně od autobusové zastávky nevraživě zíraly na své liché příbuzné na opačné straně.
Bratři a sestry spojeny jedinou krví, jež pulsovala v krevním oběhu chodníků a silnic do komory srdce vývěsního štítku s názvem ulice.
Svítící majáky bohů cestovní kanceláře nikdy nezhasly. Za to v kapličce u večerky se neviňátku ulomilo ucho. Putuje labyrinty nebeských posterů v převlečení nepatrného pixelu na fotografii známé tváře herečky.
S nocí zazní ržání motoru když se splaší divoké autobusy, neboť se jim zastávky schovávají do křoví, vykukují ze svítících oken a teras nebo se jejich laškovná čísla, označující autobusy zablýsknou ve jménech na domovních zvoncích.
Lenoška, opalovací krém,popelník, na prádelníku soška Budhy s mateřským známenkem made in china- na prádelníku, na prádelníku je prý možno dosáhnout nirvany.
Park přetéká zlatem, zlaté fontánky lidských útrob září ve svitu měsíce.
Muž v klobouku, vláčí se pomalým krokem, vypadá nepřátelsky, husté obočí se mu spojuje v jedinou linii. Ano, takové obočí se zdá být každému pro smích. Byl-li by se oblékl za šaška, do barevných hadříků a žongloval s kuželkami a míčky, tak snad, ale klobouk z něj utváří důstojného člověka, až se stromy sklání obdivem nad jeho elegancí a osobním kouzlem. Škoda, že není houbou, některé se s kloboukem již narodí, no jen si představte s jakou hrůzou si jej snímá z hlavy v ustavičném strachu z ponížení. Bez klobouku v duchu zápolí se stužkami a míčky a není s to se udržet na ně nemyslet.
Nos,ústa vše srostlé do obličeje, jen obočí vyčnívá, tvrdohlavý samorost, živý plot mezi očima, jediné genetické poselství, jež mu vyklíčilo v obličeji, jediný ostrov v pustém oceánu kůže a meandrech pórů.
Na tváři pihu, jednu, dvě, husté černé vlasy, vzpřímená chůze, čtyřicet let.
Sádrové fontanely neviňátka se v důsledku evoluce přeměnily v pixely.
Večerka zavírá v deset, lichá čísla se vzájemně snaží sčítat, když se nikdo nekouká.
Neví ovšem, že je pozoruje autobusová zastávka zavěšená na stromě.
Budha na prádelníku se zhoupne na parketách.
Muži ulétává klobouk z hlavy.
Obočí začíná bujet, člověk by skoro řekl, že muž se sám sobě stává obočím na obličeji města, odporným a směšným porostem. Ponížen běží za kloboukem, třebaže mu černá hustá vlákna zavazují nohy a tak skáče jako žába a najednou se všichni smějí a pokřikují na něj „nemehlo“ nebo „troubo“.
Žongluje s pestrobarevnými balónky, v přemetech padá přes své obočí, hledaje klobouk, jež přistál otevřeným oknem na prádelník.
Komentáře