Mrtvý muž

Ležel na zemi, opřený o zeď, hlava povislá, přes obličej přetékaly vlasy. Měl prostřelené břicho. Vzlykal. V tváři křečovitá bolestná grimasa. Z koutků úst mu stékaly sliny. Objímal zoufale to slábnoucí unikající tělo. Snažil se ho zachytit. Ruce se zdvíhaly, hned zas chably. Chtít zastavit ten proud tekutin valící se ven. Chtít něco, co zmizelo. Vzlykal a v zoufalém vykašlávání byl přídech smíchu nad sebou samým, že tu leží na koupelnově bílých dlažkách, opřený o stěnu, s prostřeleným břichem. Hrbil se. Odevzdaně, s pokorou. Přijmi to, parchante! A další vzlykot. Sebe jen tak nepřesvědčí, zná se až moc dobře. Díru v břiše sice ještě neměl, ale přiznávat si věci mu nikdy moc nešlo, kór když jsou konečné. Zapřel hlavu o zeď, mírně zaryl paty, nadechl se. Díval se na bílé světlo. Posraně bílé. Chvíli přemýšlel o něčem hezkém, pak se znovu rozkašlal a začal vzlykat. K čemu to bylo, když vám teď z těla všechno teče. Protéká skrz prsty. Cokoli. Vlasy do obličeje, nehty do obličeje, sípot a slzy. Nohy se zachvěly. Ruce strnuly v klíně. Hlava se svěsila. Dech byl mělký. Oči unavené. Odepl si pásek, aby vše tak nějak povolilo. Nádech. Vyprchávat po kapkách. Tiše. Nevzlykat. Hlava na bok a přemítat. Nic moc jiného už nejde. Nějaký pitomeček by možná napsal celou zasraně dlouhou knihu o tom, jak se sem do bílé prázdné místnosti dostal, vykreslil by motivy všech vedlejších postav, motivy hrdiny, vraha i toho proč je světlo bílé, krev červená a proč teče zrovna z jeho břicha. Všechno bychom pochopili… Cha! Ne. Nic. Koukal by úplně stejně, kniha nekniha, do těch dlaždic, do té bílé propasti, zadržoval poslední dobíhající vzlyky a čekal. Nic by se nezměnilo. Mrtvý muž s vlasy ve tváři, slzami a slinami by tu byl tak či tak. Znavený povzdech. Není nutné rozumět situaci. Ani on jí nerozumí. Polyká pýchu, lidskou tepající životní pýchu. Pýchu existence, že kdy někdy byl. Tichý. Neprohrál. Neodehrála se žádná nespravedlnost, žádná hanebnost. Není na koho svalovat vinu. Prostě jen umírá. Čistý fakt, čistý jako celá ta místnost. Jen se s tím smířit a umřít. Žádné zbytečné lamenty. Otázky proč. Otázky… prostě jen umřít. Svalil se na bok. Bolelo ho za krkem. Opřel si hlavu o chlad a pozoroval spáry, ve kterých jako malý dělával závody drobnými dětskými prsty, když seděl na záchodě. Jedno, dvě, tři kola… a pak tankovat u prasklého kachlíku. Spáry, prohlubně, silnice, řeky, krs ně stružky krve. A úsměv. Zavřel oči a nechal mluvit vzpomínky. Chlad země. Nádech. Ticho…