V pátek 2. října 2015 jsem se vypravil na slavnostní zahájení 2. ročníku festivalu Kavárny naživo. Na loňském zahájení jsem nebyl a proto jsem neobohacen o dojmy z prvního ročníku nevěděl, co přesně mám čekat a zda-li se budu dobře bavit. Nicméně vidina lahve Club Maté nebo Wostoku zdarma přilákala nejeden mlsný jazýček průměrného pražského chudenta*, včetně toho mého.
Program dne začal přibližně s úderem šesté hodiny večerní v otevřených prostorech před veletržním palácem živelnými i neživelnými přednesy studentské poezie. Ať už čistě mluvenou formou, nebo zpívanou za doprovodu akustické kytary, mladí umělci se postarali o důstojné a zábavné uvítání na události, která měla za účel odstartovat skoro měsíční kavárenský kulturní maraton. Nejvíce mi v paměti utkvěl zuřivě recitující, po zemi se válející Marek Blažíček a příběh Terezy Novákové o Zuzce, která místo deodorantu používá šťávu z citrónu a Markétě, která není blbá, jen studuje Arts Management.
Po skončení venkovního programu se akce přesunula do minimalistických prostor Café Jedna, čímž v pravý čas potěšila promrzlé zúčastněné, kterým začínající podzim dával dobře najevo, že už nastal jeho čas.
Zahájení festivalu pokračovalo koncertem 50ti-členného filharmonického orchestru pod vedením dirigenta Chuchei Iwasakiho, který zahrál skladby od Dvořáka, Čajkovského, nebo Schuberta. Ačkoliv se zasazení koncertu vážné hudby do programu akce zdál jako dobrý a osvěžující nápad, kolize orchestru s upovídaným kavárenským prostředím se ukázala býti pro mnohé posluchače i samotný orchestr lehce kontraproduktivní. Ať už šlo o neustálý šum davu nebo delší prostoje mezi skladbami prořezávané několika zuřivými zvoláními, žádajíc ticho, koncertu nepomohlo ani jedno. I přes tyto menší potíže šlo o velice příjemný zážitek, akustika Café Jedna byla k mému překvapení pro orchestr jako dělaná.
Když utichly poslední tóny a orchestr se rozloučil s posluchači, na scénu nastoupilo herecko-improvizační trio Impra, sestávající ze dvou herců obohacených o kytarový doprovod. Nevím, zda-li už mohla být na vině moje společenská unavenost, nebo má (ne)inteligence, nicméně, při vší upřímnosti, jsem představení nechápal. Ale miloval jsem ho. Jedna hláška střídala druhou a šílené herecké kreace mě rozesmály jak malé dítě.
Samotné slavnostní zahájení doprovázela projekce oficiálního spotu zasazeného do socialistického Československa zobrazujícího střet pracujícího lidu a skupinky uměleckých bohémů, s Janem Komínkem a Anetou Nesvadbovou v hlavní roli. Spot má bezmála čtyři minuty a je ke shlédnutí online na FB stránkách Kaváren naživo, stojí to za to. Následovalo představení operního spolku Run Operun, který si dal za cíl provozovat operu tak nějak obráceně – tedy, že lidé nechodí na operu, ale opera chodí za lidmi. Figarova svatba od Mozarta v podání Run Operun se skvěle sledovala, avšak opět, stejně jako orchestr, trpěla hlukem v sále.
Celá událost byla zakončena setem DJ Crespa a DJ Eska, což byla naprosto vhodná tečka za skvěle stráveným večerem a fungovala jako příjemný hudební doprovod pro popíjející návštěvníky, ať už sedící, nebo tančící.
Zahájení letošního ročníku festivalu Kavárny naživo se vydařilo, nezbývá mi nic jiného, než jen doporučit některou z akcí navštívit. Konec konců, festival běží až do 31. října, kdy ho čeká slavnostní ukončení v kavárně Paralelní Polis a do té doby se toho dá navštívit opravdu spousta.
*chudent = chudý student se zálibou v konzumaci všemožných alkoholických i nealkoholických nápojů zdarma, v případě nutnosti ochoten investovat částku nepřesahující rámec dvouciferného čísla.
Za použité fotografie děkuji Radce Korandové, Natalii Oweyssi, Anně Roubíčkové, Anně Rodionové a Tatianě Nemirovich.
Komentáře