Pasta Oner

Pasta Oner, aneb ikona české streetartové scény. Již na základní škole se chopil spreje a začal malovat po zdech. Jeho umění tenkrát „ocenila“ maximálně tak policie - čas od času byl zatčen za ilegální činnost. Po osmi letech graffiti však obratně přesedlal na streetart a dnes jméno pětatřicetiletého výtvarníka přitahuje na výstavy zástupy fanoušků.

Je však možné, že jste o Pastovi (ani Zdeňku Řandovi) zatím neslyšeli. Pokud ne uši, vaše oči ho již pravděpodobně zaregistrovaly a jen o tom nevědí. Jeho pestrobarevné výtvory zdobí pražskou Lucernu, „Kuláťák“, Národní třídu, novou Fabii a jeden se dokonce zatoulal až na fasádu paneláku na dalekém Uralu.

Jak vidíte situaci se streetartem v Praze?
V podstatě neexistuje. Moje generace se věnuje občasně muralartu, tedy takové legální formě streetartu. Dobře funguje graffiti scéna, která si stále udržuje kontinuitu.

Dnes už tvoříte hlavně v ateliéru nebo na místech, kde máte povolení. Nechybí Vám ale adrenalin, který člověk prožívá při nelegálním sprejování? Jdete si třeba alespoň občas večer pro radost „zabombit“ do ulic?
Já osobně považuji adrenalin při ilegální tvorbě za vedlejší a nežádoucí produkt, takže mi nechybí. K ilegálnímu graffiti se zcela vyjímečně z nostalgie vracím. Ulici mám v krvi a vývoj u nás i v zahraničí stále sleduji.

Co byste řekl člověku s názorem, že graffiti hyzdí domy lidí, kteří o něj nestojí?
Graffiti zbavuje město sterility, vdechuje mu život, dělá z malého města velké. Je důkazem přítomnosti subkultur a otevřených myšlenkových a názorových proudů. V neposlední řadě je i důkazem přítomnosti demokracie. Nasranost lidí, kteří mají na svém majetku graffiti, aniž by si to přáli, je legitimní. Diskuze na toto téma nemá řešení a po mých mnohaletých zkušenostech vím, že je zbytečná. Graffiti bylo, je a bude, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Ve filmu Gympl jste radil ohledně graffiti. Jak vypadala Vaše spolupráce s Tomášem Vorlem st. na novém snímku Vejška?
Jsem člověk mnoha oborů a moje hlavní doména je umění. Psaní scénáře byla super zkušenost, byla to pro mě taková terapie. Vyprávěl jsem spoustu příběhů, které jsem zažil, a postupně jsme je přetavili ve scénář, někdy i včetně lokací. Tomáš je člověk mladý duchem, i když občas s konzervativními názory. Účastnil jsem se celého natáčení a všech příprav a film je výsledek obrovského množství kompromisů. Za úspěch považuji, že se mi podařilo zkrotit Vorlovu grotesknost, ale můj film to není. Točil bych to asi jako Kids, kdyby bylo na mně.

Vyznáte se v barvách. Byly šaty bílo-zlaté nebo modro-černé?
Já viděl oboje. Záleželo na dopadu světla na monitor a úhlu pohledu.

Máte nějaký vzor a cítite se Vy sám být někomu vzorem?
Vyloženě vzory žádné nemám a neměl jsem ani v dětství. Nevěřím na hrdiny a nedělám si iluze o lidech v mém okolí, natož o těch, které neznám. Svět je ošklivé místo pro život. Já se s tím vyrovnávám pomocí tvorby.

Jak byste definoval Vy sám sebe a svojí tvorbu, popřípadě její vzkaz lidem?
Má tvorba má kořeny v graffiti a streetartu, je ovlivněna popartem a je poplatná současnému umění. Rád zobrazuji a popisuji běžné denní situace a reinterpretuji jejich významy.

Právě jste řekl, že Vaše současné malování má blízko k popartu...
Ano, dá se to tak definovat. Obecně rád dělám věci, které jsou čitelné pro širší publikum. To ale neznamená, že jde o nějakou lidovou tvorbu pro masy. Prostě není mým cílem trápit mozkové závity inteligentních a bystrých lidí, ale dopřát jim vizuální uvolnění. Nesnažím se být vtipný, ale spíše ironický a sarkastický. Zároveň ale nechci lacině provokovat.

Docela intenzivně jste podporoval Karla Schwarzenberga jako kandidáta na prezidenta. Jak jste reagoval na výhru jeho oponenta?
Já nemám pocit, že by to bylo nějak intenzivní. Považoval jsem to za samozřejmost a nutnost. Výhra oponenta je odrazem tohodle národa, jehož většina nevidí dál jak na předzahrádku jejich chalupy. Já vlastně nikdy nebyl pro přímou volbu, lidem bůh nenaděluje stejně.

Napadlo vás někdy dělat něco na způsob graffiti semináře? Ukázat „nevymalovaným“ mladistvým, jak na to?
Graffiti není subkultura, která by se dala přednášet. Je to spíš přesvědčení, ke kterému si člověk musí najít cestu a obětovat vše. To nejde naučit. Samozřejmě nějaký základy předat lze, ale upřímně, to už je na mladší generaci. 

A na závěr, máte nějakou veselou historku z dob sprejování, kterou rád vyprávíte v hospodě?
Těch je milion. Pro mě je zásadní to životní období jako takové, zasazené do kulis devadesátých let. Ulice plný čistých zdí, feťáků a nácků, první party, rapy, tagy, žádný telefony ani internet, srazy napevno, černobílý fanziny, kazety, walkmany, cígo v pěti, pivo ve třech, vodka v partě, všechno nový a vám je čtrnáct, dokážete přežít týden se stovkou v kapse a jestě malovat. Čistota.