Nadechl jsem se svěžího vzduchu, který čechral prosté kopce, tráva se chvěla a kámen setrvával tak klidný, jako kdyby věděl, že dějiny s ním nemohou pohnout. Ovčí stáda zbožně chutnala trávy a myslela na věčnou pokoru, která se schovává v jejich chumlavé hřívě. Vždy jednou v roce shodí to vše, čím se pak hřeje celý Londýn a Edinburgh a Bristol a Ascot, kde ženy balí se do jejich kožíšků na posledních podzimních dostizích a dychtí po natahujících se koňských svalech. Dýší spolu s tempujícími koňmi, od úst jim jde pára a jejich klobouky se pyšní v oné chvíli. Vše v jednom okamžiku, dokud zvonek neoznámí vítěze a trhané tikety nechraptnou prohrou. Dámy se otočí a ještě na chvíli zakrásní dokud nepadne zima. V tom spočívá pokora polobožských oveček. Jí trávu a ničeho, ni dostihů, ni krásy, je netrápí. Louka je jejich rájem, kamenná ohrada je jejich pastýřem a stříhání a porážky na maso je činí svatějšími více, než chtěli bychom si přiznat.
Vítr pustil se do mě více a já musel přimknout kabát. Na kopci tyčily se krávy, tak huňaté a rudé, snad jako kdyby jim Skotsko nestačilo, ještě jim dodat kudrny a byly by snad stejné, jako ty ovečky. Byly by jejich sestrami, broukaly by si spolu, jedna druhou chránila by před větrem a v chladu huňaly by se, až by jim člověk záviděl. Vzduch je plný samoty, až se zdá, že k vám skotská krajina, sestřička všech krajin větrných a osamělých, promlouvá: „Nemusíte se hýbat. Už dost s tím pohybem, kvaltem. Setrvejte. Stůjte.“ A vy byste stáli opření o před staletími navršené kamení, setrvávali byste a pozorovali mírnou krajinu, jak ševelí větrem a tichem. Rezavá barva krav tónila by se rzí unavených trsů a mraky spěchaly by k moři.
I vydal jsem se k němu, podél potoka, který bystřil schován v drnech a kamení. Šel jsem po jeho stopách a potkával další stáda zbožných ovcí, řeřavých krav a koní, kteří koukali by na mě jako na hlupáka, kdybych povídal jim, co se děje v Ascot: „Hloupý! Není možná. Copak existuje kůň, který by nebyl svobodný?“ A já koukal bych lehce trapně a stydně, co jsem to vlastně řekl.
Proud se šířil a rychleji hupkal do údolí, až jsem měl starost, že mi kamsi uteče. Ale pak jsem z lesní vůně vycítil pevných dubových sudů a rašeliny a seznal, že pokud stádo, tráva a kameny, jsou obrazem Skotska, pak to, co zraje v sudech, je vůní Skotska a chladný vítr a ledová voda je jeho smyslem. Poslyš, člověče, kdy jsi naposledy nesázel na koně? A ty by ses mi smál anebo sklonil hlavy a seznal, že na dostihy nemůžeš sázet, nebo alespoň před tím musíš je procítit, tam kdesi na pláni, kde se nespěchá, jen přežvykuje tráva a závodiště je daleko. Tam teprve závod, kvalt a napínání svalů dostane vůni neuvěřitelného, nepochopitelného, vzdáleného a tak lidského, až bychom se smáli. Tam teprve dostihne člověk dostihy a může se na ně vrátit v novém. Klobouky se obměnily větrem a sezónou, kostýmky novými návrháři, koně lepšími sázkami, ale člověk? Probudil se stojící krajinou, ve které je nevkusné se hýbat. Setrval, utichl, ustal, sledoval větru, aby se nadechl a konečně pořádně docenil pohybu. A já sundal kabátce a setrval u dubového soudku čekajíc, neboť čas nikam nespěchá, to jen lidé navykli si dostihového kvaltu, aniž by počkali, dokud nebude vyplacen andělský podíl.
+420 728 666 492
Komentáře