Doktor

„I jak se máte, pane Ohnisko?“ zeptá se přívětivě doktor koupající se v penicilínu.

„Inu, ujde to, pane doktore,“ řekne rozmrzele pan Ohnisko a pokrčí rameny.

„A co záda? Stále vás bolí?“

„Bolí.“

„To si musíte zajít k ortopedovi. Už vám to říkám půl roku.“

„Říkáte.“

„No a zavolal jste tam?“

„Kam?“

„No, k panu Cingrovi.“

„Jo, k tomu.“

„Tak zavolal?“

„Ne…“

„No, to se pak nedivte, že vás ty záda bolej, pane Ohnisko.“ Obratně udělal několik temp od kraje kádě a převalil se na záda, aby líně spočinul na hladině.

„Víte, pane doktore…“

„I, co vím?“

„No, já vám nevím.“

„To je dobře, že to nevíte. Kdybyste to věděl, to byste byl stejně študovanej jako já a to nestojí za to, pane Ohnisko, to nestojí za to. Chtěl jste bejt někdy študovanej?“

„Chtěl.“

 „A proč nejste?“

„Nešlo to.“

„Buďte za to rád. Ono to za moc nestojí, pak k vám choděj lidi a chtěj po vás tohle a tamto. Chce po vás někdo něco?“

„Nechce.“

„No, vidíte to! A to je právě ono, nechce, protože nejste študovanej.“

„Myslíte, že je to tím?“

„Myslím.“

„No, vy jste doktor.“

„Jsem doktor a je mi to prd platný. Můžu doktórovat a to je tak všechno. A doktořina je co?“

„Prd platná.“

„Přesně… víte, pane Ohnisko, já si říkám, člověk neustále práškuje. Já si občas přijdu jak letec nad polem. Co letec! Já si někdy přijdu jak letadlo! Jen práškuju a práškuju.“

„Jóžina.“

„No, vidíte to, pane Ohnisko, jenže ne Jóžina, ale vás.“

„Mě.“

„No, měl jste lithium, valproát, leponex, rivotril, lamotrigin, mirtazapin, convulex. Už i elektrošoky jsme zkoušeli, že bych vás tak nepráškoval a nic… No, teď tam máte něco na trávení a pak celou hromadu blbostí, na který si ani já sám nevzpomenu.“

„A k čemu to je?“

„Vím já?“

„No, jste študovanej.“

„Jsem študovanej, ale tohle nevim. Neléčí vás to, ať vás práškuju, čím chci, jste stále ten samej Ohnisko.“

„Stále ten samej.“

„Jo možná, kdybych přidal hormony a nějaký fik, fik, byla by z vás paní Ohnisková, ale ani tak by nebylo o co stát.“

„Nebylo?“

„Nebylo, pane Ohnisko, vy byste se stejně pořád řezal.“

„Řezal.“

„No, a proč mi to děláte?“

„Nevím,“ opáčil rozmrzele pan Ohnisko a pokrčil rameny. Doktor přešel k svérázným tempům a bílá tekutina v kádi se rozvířila.

„A vůbec, lidi jsou moc smutný.“

„Jsou.“

„A já nějak ty smutný škleby nedokážu rozhejbat. Zas, jsem jen doktor!“

„Jste jen doktor.“

„No a to je právě to, člověk nemůže překročit sám sebe, říci si zkrátka, tu leží doktor, hup přes něj, nebo tu leží pan Ohnisko, hup přes něj a budu jiný pan Ohnisko a jiný pan doktor, či dokonce už ani nebudu pan Ohnisko a ani pan doktor, budu někdo jiný, třeba ta paní z vrátnice, nebo budu popelář, či farář. To by bylo něco!“

„Co?“

„No, být farářem.“

„To jo.“

„Pane Ohnisko, už jste se někdy překročil?“

„Já ne.“

„No vidíte to.“

„Ale má žena ano.“

„Opravdu?“

„Když mě křísila.“

„No, vidíte to. To mě by nikdo nekřísil, ani kdybych se topil.“

„Ani kdybyste se topil?“

„No, opravdu!“ zvolal doktor a začal se v kádi topit. Plácal rukama, plácal nohama, volal o pomoc. Pan Ohnisko rozmrzele pokrčil rameny.  „No, vidíte, nikdo mi nepomohl a já jsem teď celej utopenej, navíc v penicilínu.“

„Když to nebylo doopravdy!“

„A co je doopravdy, pane Ohnisko? No, co? Prostě zachraňuju, ať je to doopravdy nebo jen naoko. U tonoucího se neptám, jestli mi lže, ale tahám, neb se topí. Tonoucí nikdy nelžou, i kdyby lhali sebe víc, pane Ohnisko. To si zapamatujte, to jsem se za ta léta naučil.“

„Zapamatuju.“

„Podejte mi ručník,“ řekl doktor a postavil se v mělké kádi a pomalu přešel k rezavému žebříčku.

„Tu.“

„Děkuji, pane Ohnisko,“ opáčil doktor a utíral ze sebe kapky penicilínu. Lehce si prohrábl vlasy a pak si ovázal ručník kolem pasu. „Víte, pane Ohnisko, vy nikdy nevíte, kdy jste vlastně doktor.“

„Ne?“

„Ne… může to být kdykoli! A může to být kdokoli, třeba vy, pane Ohnisko.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Víte, nezáleží na tom, jestli je něco doopravdy, či jen jedna paní povídala. Všechno je jedna paní povídala! Ono jde jen o to, jestli do té kádě skočíte nebo ne.“

„A já neskočil.“

„Neskočil.“

„Takže nejsem doktor?“

„Nejste.“

„A vy byste skočil?“

„Ne…“