Nevyhnutelná tragédie Deštníkové revoluce

Před několika týdny uběhlo 20 let od předání Hong Kongu Číně, kterým tzv. Handover ukončil 156 let britské koloniální nadvlády tohoto pozoruhodného města (státu?) na východoasijském pobřeží. Oslavy výročí byly korunovány třídenní návštěvou čínského prezidenta Xi Jingpinga, vojenskou přehlídkou a inaugurací nové Chief Executive – něco jako šéfka města (státu?) – Carrie Lam. Na první pohled celkem normální oslavy, ne? Víceméně ano, ale pro velkou část Hongkongňanů představují smutnou tečku za politickým vývojem v jejich městě (státě?) posledních 3 let. V Hong Kongu jsem před pár lety strávil krásných 6 měsíců a část toho vývoje mohl sledovat zblízka, i proto se o něj stále zajímám. Abychom to ale celé pochopili, pojďme se vrátit o nějaký ten čas zpátky.

Asi začneme úplně na začátku. Než byl Hong Kong v 19. století darován – pochopitelně naprosto dobrovolně – Velké Británii, byla to zaplivaná rybářská vesnička na skalnatém pobřeží u delty Perlové řeky, kde byste žádné zářné zítřky moc nečekali. Nu, jak ale rostl význam Britského impéria, rostl i význam Hong Kongu a z vesničky se stal jeden z nejvýznamějších světových přístavů a finančních center. Z důvodů, kterými vás tady nebudu zatěžovat, se v roce 1982 Británie dohodla s Čínou na vrácení Hong Kongu a před 20 lety se tak slavnostně stalo. Podstatné pro náš příběh je však to, že se v Hong Kongu po dobu 156 let vytvářela společnost podstatně odlišná, než u jejich čínských sousedů – politicky, ekonomicky i kulturně. Zčásti načichlá západními hodnotami a čerpající z otevřenosti světu, zčásti však vyvýjející svou vlastní identitu, nezávislou na Číně i Británii. Dodnes se většina obyvatel Hong Kongu cítí primárně jako Hongkongňani a až druhořadě jako Číňani. Nenadávejte jim proto do Číňanů, byť třebas omylem, nebudou vás za to mít rádi.

Tak hodinu dějáku už máme za sebou, o co jim tam teda jde teď? No, opět zkráceně. Hong Kongu byla při Handoveru slíbena „vysoká míra autonomie“ v rámci tzv. „One country, two systems“. Mají vlastní vládu, justici, občanské svobody apod., dokonce to celé mají zakotvené v jakési ústavě, které říkají Basic Law, s příslibem Pekingu, že do toho 50 let nebude strkat moc prstů. Jenomže problém je ten, že tam těch prstů poslední dobou strká víc, než bylo asi míněno. V létě 2014 začal Peking rozšiřovat svoji roli v interpretaci Basic Law (kterou ofiko nemá mít žádnou) a prosazoval změnu volebních zákonů, aby v letošních volbách mohl pohodlně zvítězit pro-Pekingský kandidát. Podrobnostmi vás opět nebudu zatěžovat, ale zjednodušeně řečeno, začaly se utahovat šrouby.

Podzim 2014 byl ve znamení chaosu. Na hongkongských univerzitách se rychle vytvořilo hnutí, kterému se později začalo říkat Umbrella Revolution, osedlalo vlnu odporu obyvatel a vyrazilo do ulic. Opakovaně byl život v centru města zastaven desítkami tisíců demonstrantů. S organizační precizností Číňánům vlastní zde vybudovali prozatimní městečka s jídlem, noclehem, zdravotním ošetřením, ale i hotspotem a možností nabít si telefon. S láskou k demokracii Hongkongňanům vlastní zde pak setrvávali i několik dní. Své jméno si hnutí získalo tím, že polijecním hadicím a těžkooděncům nastavili demonstranti akorát své deštníky.

2. ledna 2015 jsem do Hong Kongu dorazil já. I když už bylo po hlavní vlně demonstrací, aura deštníkové revoluce byla cítit všude. V univerzitním areálu stále viselo plno plakátů a transparentů s odhodlanými slogany a deštníkovým motivem. Myslím, že nejpozoruhodnější na tom celém bylo, jak širokou podporu hnutí mělo. Byl to David, který se postavil Goliáši a skrytě či otevřeně mu fandila věština Hong Kongu. Víc, než kdy jindy bylo vidět, jak hongkongští studenti drží pospolu a s čínskými se nebaví. V Číně by se takové hnutí zrodit nemohlo, to poslední skončilo nechvalně krvavě na Tiananmenském náměstí. Stále jasnější ale bylo, že Hong Kong není Čína.

Celou dobu v Hong Kongu jsem si kladu otázku – jak ale mohou proboha uspět? Čeho doufají, že dosáhnou? Nezávislosti? Proto jsem také na začátku článku prudil s tím městem (státem?). Hongkongňani určitou státnost pociťují, ale reálně ji bohužel nejspíš nikdy nedosáhnou. Když jsem se tehdy bavil s jedním spolužákem, hongkongňanem, tvrdil mi, že jedna z možností je, že se čínská komunistická strana v příštích 10 letech rozpadne. Nechci mu brát jeho názor, ale nic tomu nenapovídá. Carrie Lam, výrazně pro-Pekingská kandidátka, byť ve veřejných průzkumech propadala, byla letos 1200 členným kolegiem zvolena do funkce Chief Executive.

Do budoucna to s demokracií v Hong Kongu vypadá spíše bledě. Ve všech významných otázkách, kde si Peking dupnul, dostal co chtěl. Významný bude rok 2047, neboť vyprší příslib Pekingu alespoň na papíře zachovávat v Hong Kongu systém, který tam Britové nechali. A co potom? Zůstane Hong Kong autonomní oblastí, nebo jej Čína kompletně pozře? A co hongkongské právo, zanikne? Během přednášek na právnické fakultě v Hong Kongu jsem se občas rozhlížel kolem sebe na spolužáky, nejčastěji na ty, kteři nosili mikiny s nápisem „Future Lawyer“. Asi to mělo být vtipný, ale mně to přišlo spíš smutný. Klucí, co když dostudujete a pak zjistíte, že vám to vaše právo zrušili? Co pak s váma?

Co pak s náma je asi jedna s nejpalčivějších otázek pro mladé hongkongňany. Stále věřím, že mentalita vzdělaných hongkongňanů je natolik odlišná od čínského mainstreamu, že na ně nelze „jenom“ nasadit tvrdou Čínu a asimilovat je v poslušný dav. Pekingu se také nevyplatí přijít o ekonomický přínos, který Hong Kong pro Čínu má, mimo jiné díky svému systému. Zároveň je zřejmé, že si Hong Kong bude muset zvyknout na větší diktát z Pekingu a menší toleranci disentu. Jinak smýšlejícím je, kromě asimilace, k dispozici emirace. Proto můžeme v příštích desetiletích očekávat větší příliv hongkongských politických emigrantů do jiných částí světa. Populární destinací se stává například Taiwan, který se Hong Kongu podobá jako další nečínská Čína.