Jak moc dámě-neslušící je alespoň dvakrát týdně vysedávat na lavičce u Městského soudu hlavně proto, že na Karláku je vysoká koncentrace pěkných chlapů?
Nenazývala bych to přímo chlípností, ale dokud nepřijdu s decentnějším názvem pro tuto veřejností odsuzovanou vlastnost, budeme muset zůstat u toho a já se k tomu navíc budu muset otevřeně hlásit…
Nazvala bych to třeba jen dobrým rozmarem, který zaostřuje smysly na všechno pěkné. Takové to, když se oteplí a každoročně jsou všichni rázem hezčí.
Je to má oblíbená sezónní záležitost, na kterou se těším celou zimu a kterou si pak vychutnávám. Třeba právě tím vysedáváním na lavičce a následným studiem kolemjdoucích skrze sluneční brýle, které chrání mé oči jak před Sluncem, tak před prozrazením.
Tentokrát to však nějak neprošlo. Jarní lidé dle mých představ zůstali jaksi jen v představách a mou společnost tvořila parta starých dam po mé levici a trpělivý důchodce po mé pravici. (Krom toho jsem naproti mně v dálce zahlédla dalšího starého pána, který na zbytky rohlíku přilákal hrstku holubů, následně vyndal chytrý telefon a začal si je fotit. Ten však odešel hned po pořízení snímků.)
Pánovi po mé pravici mohlo být tak osmdesát a z dynamičnosti jeho pohybů by jeden chytil závrať.
Vyndal si z tašky jogurt a lžičku, a to s takovou něhou a opatrností, jakou chirurg odjímá orgány z lidského těla. Než sundal víčko, stihla jsem přečíst stránku své knihy.
Poté nastojato zabořil lžičku do nejmenovaného smetanového jogurtu a ta se svým vrchovatým nákladem vyrazila na dlouhou a vyčerpávající cestu od kelímku až k ústům.
Ovšem cesta se nečekaně zkomplikovala tím, že kus jogurtu ukápnul pánovi na tričko. Teď teprve začal boj s časem. Pánova ruka svírající lžičku vyrazila za nemilosrdně stékající kapkou. Než ji však stihl dohnat, už měl na tričku bílou čáru o délce dětského předloktí.
Jakmile bylo nejhorší zažehnáno, okamžitě mou pozornost odtrhl úryvek rozhovoru starých dam po mé levici. Ty si mezi sebou podávaly láhev dvoulitrové Fanty, jako by v ní měly společné investice.
„No a tak jsem ty hovna vynesla a půdu natřela sama.“
Je fakt, že jsem se zprvu zděsila z takového přeslechu, ale po chvíli poslouchání jsem se mohla ujistit, že chyba nebyla na mé straně. Opravdu se jednalo o exkrementy. Prý nějaké vyšší šelmy.
Jedna z dam měla totiž už delší dobu problémy s kunou. S kunou, co se jí po nocích procházela po půdě.
Údajně se jí nemohla nijak zbavit a dámě někdo poradil, aby na své půdě vytvořila pro kunu prostředí, které si označkoval vyšší predátor. To by mělo kunu zastrašit.
„A sem to tam rozetřela, že jo… ale ona stejně přišla znova…“ Na to se všechny dámy rozesmály tak, že dokonce i starý pán celkem rychle zvednul hlavu.
„Takže si tam měla kunu a navíc ti to… ti to tam smrdělo od…“ pokoušela se ze sebe vysoukat dáma na kraji s poskakujícím hrudníkem.
„Od hoven!“ vyprskla dáma na druhém kraji křečovitě svírající láhev Fanty.
Komentáře