Náhlý tlaky

Začala jsem se hrozně smát a naše debata o tlaku skončila. Šla jsem domů, už se setmělo. Věděla jsem, že to nebude jeden z nejpříjemnějších večerů. Čekaly mě maturitní otázky. Otevřela jsem si okno a sedla si pod něj k psacímu stolu. Zítra píšeme asi tři testy a ještě zkouší. Vždyť v pohodě, proč ne…každej si rád napíše denně tři testy. Naštvala jsem se a rezignovaně jsem koukala na hromadu papírů, který zářily svítivýma barvama zvýrazňovačů. Zhluboka jsem se nadechla a  beznadějně zaklonila hlavu. Ve svém střešním okně jsem v levém dolním rohu najednou zahlédla něco, co jsem nikdy před tím neviděla. Malou rudou prdel. Co to znamená? pomyslela jsem si bez většího vzrušení. „Asi se časem každýmu ve vokně ukáže něco podobnýho.“ řekla jsem si , nechala prdel prdelí a začala číst ty neskutečný hory papírů, který jsem si tak moc přála, aby zmizely. Po zhruba dvou hodinách čtení nesmyslů, jsem si řekla, že si dám pauzu a podívala jsem se do diáře. Napsat třístránkovou esej na angličtinu, stálo tam. „Ne, ne, ne…to snad ne, že to není na zítra?! Jasně že je to na zítra ty blbečku. Dobře, teď je půl desátý večer, když teď začnu psát, budu to mít hotový, tak za dvě hodiny. Fakt skvělý.“ Řekla jsem si nahlas pro sebe a cítila jsem, jak se mi zvyšuje tep a jak mi začíná sem tam cukat noha.  Psala jsem esej o anglické historii, neustále jsem překlikávala ve zdrojích na internetu a do toho jsem měla otevřený slovník, kde jsem pořád hledala ty nejsofistikovanější slovíčka, učebnici dějepisu a podobně. „Já už to nedávám, už nevim ktrerej Richard je kterej, já na to kašlu,“ nadávala jsem. Po dvou a půl hodině jsem se podívala na hodiny – jedenáct padesát osm. Do půlnoci je uzávěrka. Musím to odevzdat bez kontroly. Nestíhám. Mezitím se prdel značně zvětšila. Na testy už se učit nebudu, pomalu usínám. Ještě si ale musím otevřít deník a zapsat poslední týden, jinak se k tomu už nedostanu a týden bude v mé paměti navždy ztracen. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a psala. Bavilo mě to, ale i přes to se mi klížili oči, jako nikdy.  Najednou se něco divného, teplého dotklo mé paže. Zvedla jsem hlavu od deníku. Prdel. Mezitím, co jsem psala se tak zvětšila, že už zabírala půlku mého pokoje a už se hrnula na mě. Vnitřně jsem nevěděla co dřív. Vzít deník, začít tlačit prdel zpátky do okna, zavolat nějakou pomoc, nebo co? Můj mozek mě ale neposlouchal a neustále řešil jen to, jak to celé dopadne zítra ve škole a to, že vlastně ta esej není tak dobrá, jak by být mohla, ale už je odeslaná, takže s tim nic neudělám a že jsem se na zítřejší testy mohla učit už před tim, abych to už uměla a nemusela nic řešit a neměla jsem si náhodou na zítra přečíst článek na filosofii a nevyzkouší mě ta stará bába zejtra z tý biologie, když mi minule přišla na ten tahák? A když mi teď dva dny nenapsal, mám to nějak hrotit? Mám se zítra sejít s tim druhym, když nevim jak to s timhle dopadne? A kdy že se vlastně odevzdávaj ty přihlášky na vejšku? A otec vážně řikal, že mě tam pošle samotnou? A proč mám zase v peněžence kilo?

 Během mých stresujících myšlenkových pochodů mě stačila prdel zatlačit do kouta.