Dáma na Florenci

Jel jsem tuhle ranním metrem do práce. Vystupujíc na Florenci, zařadil jsem se do hloučku lidí u dveří vagónu. Lidí jako já, polopřítomných ospalých duší a těl, nastupujících k osmičce u pásu. Dveře se otevřely. Dav mě táhl dál. Po nástupišti jsme směrem k východu pluli jako jedna vlna. Těžko bych se teď zastavil. Ale proč bych taky vlastně chtěl?

Když jsme se blížili k eskalátoru, všiml jsem si vpravo od sebe postarší dámy, která stála. Byla trochu předkloněná, držel si něco u chodidla, snad kus boty. Stalo se jí snad něco s botou? Neměl by jí někdo pomoct? Nikdo jí nepomáhal, takže asi pomoc nepotřebovala. Dav mě táhl dál.

Už jsme skoro stáli na eskalátorech. Snažil jsem se za chůze trochu otočit, zachytit ještě jednou pohled na tu ženu. Opravdu se jí rozbila bota? Nepodařilo se mi ji zahlédnout. Dav mě táhl dál.

Až když jsem nastoupil na eskalátor a po pár metrech se otočil, uviděl jsem ji znovu. Opravdu měla rozbitou botu, podrážka se jí oddělila natolik, že teď visela na vlásku od zbytku boty. Dáma koukala pohledem chvilkama na neopravitelnou botu, jejíž podrážku, ve snaze udržet jakousi naději na spásu, držela v jedné ruce, a chvilkama okolo sebe, hledajíc nějaké řešení své beznadějné situace. Musím se přiznat, zasmál jsem se tomu. Byla to absurdní situace. Půjde takhle do práce? Nebo na poštu, na nákup? Jak se dostane domů?

Eskalátor mě táhl dál nahoru, pohled na ni jsem začínal ztrácet. Nikdo ji zatím nepomáhal, dav šel jednomyslně dál. Bylo to kruté, pomyslel jsem si. Jednotlivec se zastavil, nemohl už dál s davem. Dav šel ale dál, s ním či bez něj, třebas i proti němu, zadumal jsem se ve své filozofické chvilce.

Pohled na ženu jsem ztratil. Proč jí nikdo nepomohl? V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem jí vlastně taky mohl pomoct já.