Let kolibříka

Jedna z povídek z připravované audioknihy

Kolibříci kouřili svý blunty a mysleli na to, jak by se dostali z týhle nektarový nalejvárny. Neony svítily a na ulici bylo rušno. Kdesi v dáli pluly trajekty a zasypávaly dno čerstvym pískem, aby se k ránu mohla vylejt řeka z břehů. Jeden kolibřík natočil hlavu a ve svym koženym kabátu byl příjemně sebevědomej. Sroloval střechu kabrioletu a nechal si dopadat mrholící vzduch za krk. Zastavil, tak aby ji nevohodil, když stála před tim dozvukujícím barem. Típla blunt a ve vočích měla třetí ranní a končící párty jednoho dlouhýho večera. Otevřel jí dveře. Sedačky byly měkký a pohodlný, pokrytý jemnym vodním drobením, který se shlukovalo do kapek.  A ona byla uondaná a její nohy utrápený vod podpatků potřebovaly zaslouženej odpočinek po tý vší nádheře. Nepromluvili, věděli.

Seděli v tom autě. On si zapálil a ona se nechala čechrat větrem. Míjely je lampy. Světlo za světlem tvořilo ihned mizící stíny v tempu mírný elektroniky, která vibrovala z rádia. Vlhký asfalt laskal pneumatiky a všechny křižovatky dneska svítily oranžově. Křídlo nechal volně na volantu. Klouzalo a vybíralo směr. Krs úzký ulice plný mrtvý hlučnosti, ospalýho dojíždění. Občasnej halas a špetky rozsvícenejch oken v mírnym cosi tušícím světle. Tam teprve se odkrejvaj, odhalujou, po tolika dnech doufání – iluze završení v plynulosti. Tak dlouho čekali na ty světla. Sleduje to vše se zaujetím a hledá za tím sklem příběhy, který by občas rád žil. Dům za domem, fasáda za fasádou. Okna a závěsy. Koukl vedle sebe a ona spala, tulila se před chladem. Zavřel střechu. Mrholení se proměnilo v déšť. Město se proměnilo v krajinu. Dlouhý aleje a dlouhý cesty, na kterejch je jen samota dvou do dáli hledících reflektorů pátrajících po datlující bílé linii. Vesnice, pole. Děšť sílil a ta na sedačce choulila se v teple jeho kabátu. Jen na chvíli otevřel okno a nechal husté kapky dopadat na křídlo. Šlápl na plyn a tisíce drobných jehel se zabodlo. Kopce a stráně. Noc umírala dlouhou cestou. Benzín pomalu docházel. Poslední zbytky nektaru dojížděly v jeho žilách. Opřel si hlavu a nechal křídla, aby udávala směr.

Okraje noci světlaly. Pneumatiky se zabořily do písku. Dělaly stopy. Chvíli jely, pak je prudce zastavil. Otevřel dveře. Ovanul ho svěží jarní vlhký vzduch. Ucítil moře. Vystoupil a koukal do dálky. Vycházelo slunce a vlny byly mírné, šplounaly. Déšť ustal, mraky se rozplynuly. Vystoupila a na ramenou měla jeho kabát. Mžouravě se dívala na horizont. Bosé nohy, zbavené podpatků, studil hrající si písek. Chytla ho za křídlo, a mírně jej stiskla. Užívala si ten pocit a pak se optala: „Proč moře?“ „Protože řeky vylily se z břehů a město mě svíralo každym dalším neonem. Chtěl jsem zas jednou žít.“ Slunce mu svítilo do tváře. Město se zaplavilo a oni čekali, až šumění vln přehluší myšlenky.

Komentáře