Štamgast

„Dobrej, tak už jsem tu zase, pane Kondýsek. No jo, zas mě vyhodili, to víte, blbá doba. Jsou dobrý doby a jsou špatný doby, takový ty, co blbě nahmátnete na klavíru, když jste pometlo, má tam bejt pauza anebo zas naopak tón a vy tam hrábnete anebo nedohrábnete, vždycky je to blbý, protože to špatně zní i samo, i s někym a tomu rozumíte, ne? Když já mám někdy pocit, že ať už hrajete sám, nebo s někym, vždycky je to spíš hrabání, než cokoli jinýho, ale to jsem možná zdementněl a už do toho nevidim. Tuhle mi povídala stará bába od Letmýho, že tam, co chodí každej den venčit psa, že tam našla chlapa. Ležel tam, rozvalenej, nevěděla co s nim, tak do něj holí, tak nějak vopatrně, aby se nestala nějaká šlamastika, tak polehoučku do něj dloubla a von najednou tak nějak vodevzdaně a takovym docela vlídnym bručením, že je prej dneska už třetí a že pokud dloubat tak za lopatkama, že tam ho prej ještě dneska nikdo nedloubal. Tak ona ho začala dloubat za lopatkama tou svou sukovicí, pes kolem něj čenichal jak divej, a jelikož babka je vod patra a dost grund, tak na něj rovnou – „Co jste chlastal, že je vám tak hunt?“ A von zas tim svym bručivym tónem: „Ale nechlastal, babi, to fakt ne.“ „Tak co tu tak ležíte, chlape, strašíte lidi a voni pak do vás celý připosraný dloubou, že jestli nejste mrtvej, si vemte ty kosy, co jsou, to vás zkosí, jéminé.“ „Víte, že já vám ani nevim. Prostě jsem už nemoh dál. Štráduju si to takhle z hospody, já tam pracuju, víte, a najednou se mi udělalo tak nějak ouzko a chtěl jsem se choulit a zabalit a tak nějak se schovat, a jelikož jsem byl na chodníku, tak jsem si řikal, že je to lepší než třeba tramvajový koleje, pod ty sebou seknul brácha, a že když tady budu ležet, nikomu neublížim. Vážně. Je to docela neškodný, jen před hodinou, to mě vobchcal jeden pes, ale jelikož byl takovej fešnej, tak jsem ani nebrouk, zas jsem chtěl bejt empatickej a říkal jsem si, jaký by to bylo pro mě, kdybych si tak chcal na neživej objekt a vono se to pode mnou najednou pohlo. Tak jsem jen cejtil to teplo. Teplo toho psa a jeho chcaní a říkal jsem si, že je život docela fajn, jako vážně a ta panička měla fajný škrpále, takový červený, výrazný, že by se toho člověk skoro až lek.“ Bába na něj koukala jak z jara, no jémine, ale furt byla v tý svý ráži, no, vono, když je od Letmýho: „Já jsem se vás lekla, pane, málem to se mnou mlátilo. Nechcete vstát? Když jste už pochcanej, tak to chce vosušit! Vždyť je klendra.“ „Babi, nechte mě tu,“ morousil si to ten ležák, „šak já to tu už nějak dožiju. Kam se hnát?“ „No, do postele, mladej a z ní pak do práce, když máš ruce, tak tu neblbni,“ vod gruntu zas ta bába. „Já v tý hosopodě pracuju už dobrejch patnáct let a to byste nevěřila, jak jsou ty lidi furt stejný.“ „Stejný? Ať jsou! To nejni lekavý, ale takovýhle nový… z toho seká, pane!“ „No, vidíte to a já tudy chodim už těch pitomejch patnáct let a ještě jsem vás tu neviděl.“ „To já vás taky ne, ale teď z toho radost nemám, dvacet let klidu a teď krucinál tu leží chlap, že já do vás vůbec dloubala člověče.“ „Si vemte, jak byste dnešek měla jinak nudnej.“ „Nudnej, ale dobrej,“ vodpověděla bába nadurděně a už se měla na špacírgang, ale von jí chytil za nohu a povídá jí tak z xichtu do xichtu, protože on k ní vzhlídnul a vona lekavě shlídla. „Poslyšte, babo, dejte si pokoj, já tu ležel, vy do mě dloubla, dali jsme se do řeči, to nemůžem bejt šťastný? Tak nějak jednoduše, že to prostě tak nějak jako vyšlo?“ A vona na něj čučela, jak kdyby jí brali důchod, její pes mezi tim chcal na kabát toho chlápka a bylo ticho. Hrobový ticho. On jí držel za nohu, vzhlížel k ní vzhůru a vona zas dolů. Koukali na sebe. Pak se cukla kotníkem a byla ta tam.“

„Takhle flajzla, jo?“ řek hospodskej a trochu sebou cuknul. „Cože najednou tak nérvs, pane Kondýsek?“ „No já jen,“ začal hospodskej celej nejistej, „kdy vám to ta tetka říkala, ze kdy to bylo?“ „Proč ten interest?“ „No, že tak před pěti dny na Vojtíkovce někdo skočil pod tramvaj.“ „Neblbněte!“ „No vážně, bylo to tady v papírech co vodebírám, se koukněte!“ zvolal Kondýsek celej rozvášněnej. „No, fór měl bejt v tom, že ten pochcanej je hostinskej od Výtopny, dneska mě z ní vyhazoval, pane Kondýsek, takže nemůže bejt přejetej, to je jasný!“ „To jsou mi blbý náhody,“ vodfouk hlasitě Kondýsek a načepoval si pivo.

„Co že vám to vlastně ta bába vykládala?“ „Ále, ptal jsem se, co že se xichtí tak vesele, na její poměry to bylo hned nějaký divný a vona, že prej tohle a že měl ten cvach recht a že blbýho je dost, tak proč si to ještě zhoršovat sám, že?“ „To je fakt. Už razíte?“ „No, to je mi ta věc, já jsem to s Hošlem z Výtopny neprobíral, zas ať nemá blbej pocit, že vim, že byl pochcanej. Vono by se to mezi chlapama rozneslo a byl by hned Chcanoš a měsíce by se to s nim táhlo. Ale, víte, když mě z Výtopny vyhazoval se smutnym xichtem nakopnutý feny, tak mi tak zvláštně promluvil do duše, že já snad i s tim chlastáním nakonec seknu.“ „Hérgot! To do něj vlítli samý svatý, pane Čejka, že by vás vodnaučil pít? To vo sud! Tomu nevěřim!“ „Nu, uvidíme, ale taky mi to hlava nebere, že je takovej proměněnej.“ „Ale s tim pitím má rechta, já to nechtěl říkat, pane Čejka, štamgast je štamgast, ale…“ „Krucinál lidi vy jste náhle všichni nějaký svatý!“ „Držte se, pane Čejka!“ „Vy taky, pan Kondýsek, vy taky…“

Šel zadumaně, to jsou náhody… bylo mu divné, že Hošl nikdy o svém bratrovi nemluvil, pak se zastavil a došlo mu, že tenhle panák si ještě dá.