Vysoké školy nízké úrovně

Za necelých dvacet let svého života jsem stihl napáchat relativně hodně chyb. Tak například, když po vaší milované přítelkyni hodně chcete, aby vás večer navštívila, zkuste ji přemluvit jiným způsobem než: „Buď dneska přijdeš, nebo se rozejdeme.“ Ona si to totiž může špatně přebrat a potom hrozí, že vztah s vámi opravdu ukončí. Bez pochyb jsou dobré způsoby, jak se vyrovnat s nefér pětkou z matiky. Říct učitelce, že se minula povoláním, zrovna tak jako se bujný vlasový porost minul s temenem její hlavy, teď pozor, není jedním z nich. To obludnou naplešatělou kantorku v necelých třiceti letech motivuje ke snaze zařídit během několika desetiminutových přestávek váš odchod ze školy. Stávaly se ale i mnohem horší věci. Jako teď nedávno, kdy jsem si přečetl rozuzlení páté série Game of Thrones ještě před jejím zhlédnutím. Ovšem chyba z minulého měsíce je v porovnání s těmi předešlými moro-lepro-cholera vedle zánětu spojivek. Zbavila mě totiž sladké iluze, že na vysokých školách studují výhradně inteligentní lidé. Co se stalo? Zúčastnil jsem se seznamovacího kurzu VŠE na Mácháči.

Kdo si na promoci neposlintá oblek, dostane diplom

Už před seznamovákem jsem věděl, že tuzemská situace s téměř většinou soukromých „výšek“ není nijak chvályhodná. Schválně si zkuste do Googlu zadat heslo „vysoká škola“. Vyhledávač vás zavalí lavinou reklam ve stylu „VŠ bez přijímaček a stresu“, „dálkové studium VŠ“ - tedy zaplať, neztrácej čas studiem a „získej Bc., Mgr. nebo PhDr. v oborech jako podnikatelská etika, sociální a mediální komunikace nebo oceňování majetku“ a evergreen je samozřejmě „VŠ bez matiky“. Člověka napadne, že tyto školy se asi nebudou prát s Karlovou univerzitou o první místa v žebříčku hodnotícím kvalitu výuky. Není to jen nějaký můj předsudek. Tyto reklamy většinou odkazují na ústavy, jako je Univerzita Jana Amose Komenského. Já jsem se byl před rokem spolu s otcem podívat na promoci studentů této královny mezi školami, jejichž hodnota odpočívá na dně Mariánského příkopu. Ceremoniálu se propůjčila Betlémská kaple, asi jediný důstojný prvek této cirkusácké frašky. Rozezněly se klávesy Casio hrající discoverzi Gaudeamus Igitur a na povel vydaný rektorem, který vypadal jako středověký 50Cent, se seřadila dlouhatánská lajna slintajících mentálů, zubících se modelek a několika byznysmenů koukajících na hodinky, jelikož se zde stavili o pauze mezi dvěma schůzkami. Jeden pseudobakalář mi pak vyprávěl, co všechno (ne)musel udělat pro to, aby získal požadované kredity. Měl jsem pocit, že dobít si v trafice kredit u O2 je oproti tomu nesrovnatelně sofistikovanější úkon. Tento den nebyl urážkou vzdělání, to byla na jeho pomyslné genitálie vypuštěna smečka zuřících uslintaných pitbulů.

Jsme prestižní instituce, bereme pouze 99,4% uchazečů

UJAK není jediná príma vzdělávací instituce se 100% počtem přijatých zájemců, a tudíž nestudijní typy lačnící po studiu vybírají školy na základě vícera faktorů. Důležitou roli hrají i známí absolventi. Pokud například chcete mít stejné znalosti jako slavné intelektuálky živící se modelingem - Tatiana Kuchařová či Gabriela Kratochvílová - nedá se než doporučit Vysoká škola finanční a správní. Pohybově založení jedinci zase určitě ocení Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra, třeba studijní obor Sportovní a kondiční specialista se zaměřením na wellness. Ovšem pozor, zde už je nutno připravit se na přijímací řízení, fakulta akceptuje pouze 99,4% uchazečů. 

Určitě by nebylo fér kydat hnůj na všechny soukromé výšky, jelikož tu máme i kvalitnější zástupce. Třeba takovou Metropolitní univerzitu. Je to s nimi ale také složité. Aby nestátní škola fungovala, potřebuje peníze. Peníze rovná se co největší počet studentů. Co největší počet studentů rovná se přijmout všechny. Všechny znamená včetně bezmozků a peciválů. Bezmozci a peciválové vám neumožní vybudovat prestižní zázemí. Vidíte, jsme v začarovaném kruhu.

Seznamovák jako kladivo na iluze

Teď se vracíme na začátek. Vždy jsem se utěšoval tím, že tato vysokoškolská zvěrstva se odehrávají pouze v určité výseči soukromého sektoru a státní školy naopak vychovávají budoucí elitu národa. A pak jsem se zúčastnil akce Seznamovák na Mácháči 2015. Moje iluze se sesypaly jako New Yorská dvojčata. Sjeli se sem nově přijatí ze škol jako VŠE, FTVS, UJEP nebo ČVUT. Očekával jsem tsunami nových erudovaných a všemožně nápaditých přátel z akademické půdy s nadupaným humorem a pokročilým estetickým cítěním. Místo toho jsem se dočkal, až na výjimky, jakýchsi kříženců mezi cedníkem na špagety a krevetou přiškrcenou při porodu. Když se nějakou náhodou jejich debaty, nárokující si tak tři promile kapacity mozku stepní antilopy, netočily kolem zlatého tématu „kdo se kde v pátek vožral a zeblil“, probírali spořádané proteiny či se rozplývali nad vytuněnou felicií.

Nevím, jestli mi večerní párty na místní diskotéce Bílý kámen více připomínala dokument na Discovery Channelu o páření savců, nebo spíše fanouškovský kotel na hokejovém zápase. Proč? Akademici naleštili bicepsy, nahodili tílka, nastavili pohled šimpanze v říji a přicupitali do klubu. Potom se jako magnetickou silou ženoucí zombie za lahodným mozkem nechali přitahovat tenoulinkými legínami zmalovaných slečen. Gesto seznámení nebylo „ahoj“, ale důkladné ohmatání ze všech stran. Při pohledu na toto povrchní a prvoplánové vystupování všichni milostní poetici 18.století rotují v hrobě jak turbína vodní elektrárny Dlouhé stráně. Samečci a samice mimo fázi lovu vysvětlují druhý, hokejový dojem. Shromažďovali se ve skupinkách podle škol a bavili se ječením „nápaditých“ pokřiků. „Nejlepší je UJEP, nejlepší je UJEP!" - „VŠE je nejlepší, VŠE je nejlepší,“ opáčila druhá strana klubu. Proboha! Tento pokřik není nijak nápaditý, neobsahuje žádnou přesmyčku a ani náznak rýmu. A oni to ječí tři hodiny v kuse. Když se lidé dokážou nadchnout pro takovéto hovadiny, vzestup a popularita nacismu ve třicátých letech už mi vůbec nepřijdou tak nepochopitelné. Sportovci z FTVS si mezitím dokazovali svou osobní hodnotu tím, že se předháněli v klikování a pití tuzemáku, což je většinou zabavilo na celý večer. Nerdíci z ČVUT měli pravděpodobně mozkovou kapacitu navíc, jenže už většinou spali nebo se nijak neprojevovali.

Vysokoškolačky, nebo striptérky?

Vrcholem pobytu pro všechny akademické slintaly byla miss mokré tričko. Budoucí inženýrky a magistry byly opilé vehnány v bílých tílkách na pódium a náležitě zkropeny vodou. Ve své naivitě jsem se vecpal do první řady, abych udělal pár veselých fotek. Říkal jsem si totiž, že mi to v Praze nikdo neuvěří. Párkrát jsem zacvakal zrcadlovkou na dívky mokré od hlavy až k patě, které už téměř neměly co víc odhalit. Zážitek byl pro mě kompletní a chtěl jsem odejít. Bohužel, za mnou se semkla neprostupná Čínská zeď tvořená řvoucími úchyláky a já jsem stejně jako mongolský nájezdník neměl šanci ji zdolat. „Dělej, ukaž ty cecky, jó,“ ječeli všichni unisono a sápali se po prakticky nahých dívkách jako Glum po prstenu. Byl jsem uvězněn na další půlhodinu.

Ňoumové jako pilíř byznysplánu

Po těchto hrůzostrašných zážitcích jsem měl jasno. Soukromé, ale i státní vysoké školy dávají krom intelektuálně založených jedinců možnost studia také jednoduchým kreaturám, jejichž mozek běží na Windows 98. A stejně se dost seká. Jen u druhé kategorie to má tu nevýhodu, že jejich pobyt na univerzitě platí stát. Fakulty potřebují peníze a nabírání všech, kdo jsou schopni vyplnit přihlášku, je nejjednodušší cesta. Na všech školách, které byly na Mácháči zastoupeny, se určitě nachází spousta budoucích tahounů naší společnosti. Jenže díky obřím přijímacím kvótám tyto lidi doplňuje ještě kopec jantarů, jejichž hlavní náplní života je chlastání a posilování, a proto vlastně na VŠ jdou – budou na to mít více času, než kdyby pracovali.

Všude možně v nadnesené řeči slýcháme, že vysokoškoláci, vzhledem ke svému nadbytku, budou brzo pracovat na kase v Globusu. Právníků, ekonomů, žurnalistů, architektů, a spousty dalších je více než vody v oceánech. Bylo by to krásné, kdyby se každý mohl pyšnit nějakým šlechetným titulem, ale vysvětlete to pracovnímu trhu. On není nafukovací. Slyšeli jste snad někdy někoho v poslední době naříkat: „Achjo, mám advokátní kancelář, ale nemůžu sehnat žádné zaměstnance.“ Naopak, dobře vědí, že jsou všude fronty adeptů a prvních několik let vás nechají dřít spousty hodin za pár korun. Škola se takto vlastně přijetím hory studentů nepřímo mstí jim samotným. U takových architektů je situace docela obdobná.

Samoúčelné studuim

Přitom toto by se vůbec dít nemuselo. Stačilo by omezit podivné fakulty, nadbytečné obory nebo snížit počet přijatých. Na Fakultě humanitních studií je momentálně skoro 3000 studentů, kteří se zabývají orálními dějinami, filozofií komunikace či genderovými studii. Protože 40 expertů na rovnoprávnost mužů a žen ročně je asi málo, mají tento obor pro jistotu i v Brně. Nestačila by na to jen jedna vyšší odborná? Národohospodářská fakulta dříve zapisovala jen studenty, kteří zvládli scio testy na více než 80 percentil. Dnes jim stačí 50, což se dá zvládnout v polospánku. Tím se nechci nad lidi se slabšími výsledky povyšovat. Já sám jsem měl po prvním pokuse 52, ale považoval jsem to za naprosté selhání. Na Právnickou fakultu jsem se nakonec dostal jako 530. z 600 a vždycky férově dodávám, že tam nemám co dělat, jelikož si myslím, že by stačilo brát tak čtyři stovky. Také mě vždycky fascinovala FTVS. Promovaní tělocvikáři na nás na hodinách zakřičeli dvojřad, udělali prezenčku, rozdělili do dvou družstev, švihli po nás míč na fotbal a šli se slunit. Vždycky jsem přemýšlel, kvůli které z těchto činností strávili pět let na univerzitě. Zde by podle mě bohatě stačilo pedagogické minimum a pár školení.

Samozřejmě, možná zde posuzuji něco, na co ve svém věku s chabými zkušenostmi ještě nemám právo. Zároveň si ale myslím, že nemůžu být zase tak daleko od pravdy. Například v takovém Německu se na univerzitu dostanou pouze studenti z gymnázií, kterých je přibližně třetina. Zbytek jde na odborné školy nebo rovnou do práce. A evidentně to funguje, když je Spolková republika jedna z nejbohatších na světě. Takže jsem vlastně celou dobu chtěl říct, že čím více máme absolventů, tím menší je hodnota jejich diplomů.

Věnováno Janě Dusílkové, Lucii Barborové a dalším studentům VŠ, kteří statečně snáší imbecilní spolužáky.