První díl zde: http://www.flog.cz/post/?postId=262
Druhý díl zde: http://www.flog.cz/post/?postId=263
Den 5.
Další noční směna, hlavní náplní práce je distribuce oblečení a hygieny. Dětem pleny a teplé ponožky, rukavice a čepice a všem, kteří nemají, pak boty a bundy. Pokud přijede více jak deset autobusů, je rozdávání a rozdělování oblečení mnohdy stresující situací, jak pro uprchlíky, tak pro dobrovolníky. Občas ve skladišti hlasitě nadávám a kleji, někdy je třeba úplně vypnout, neb má člověk všeho a všech dost.
K distribuci oblečení jsem si učinil pár poznámek:
- Dávání oblečení při velkém počtu lidí se může stát snadno stresující situací. Dobrovolník se musí kvůli omezeným zásobám neustále rozhodovat komu co vydá a jestli vůbec i přesto, že by nové oblečení potřebovali téměř všichni. Takové miniaturní Sofiiny volby každou vteřinu. Hlášku "nou šůs" jsem zopakoval nespočetněkrát. Uprchlík neví, kdy pojede, kdy se mu naskytne další příležitost oblečení vyměnit, co ho čeká a tak dále, celá řada nejistot a neurčitostí. Také najít přesnou velikost v haldě darovaného a odhadnout v okamžiku, co bude sedět, bývá problémem. Možná by někdo namítal, že když už ti lidé dostávají něco zdarma, mají být vděčni za cokoli, co dostanou a že by měli být klidní a trpěliví, a vůbec, celí spořádaní. A já si pak spolu s tím vzpomenu na anarchii, když k deníku Metro rozdávají sušenky zdarma. Už jen při rozdávání blbých sušenek se mnozí chovají jak neurvané stádo a zde se rozdávají věci, které rozhodují o vašem zdraví, ne-li životě. Ač některé situace byly vypjaté, nikdy se nestalo, že by se lidé začali chovat násilně či agresivně. Vždy se situace dala uklidnit a začít znovu.
- Komunikace je problém aneb Čech se snaží domluvit s Afgáncem v Srbsku ve čtyři ráno lámanou angličtinou, kterou Afgánec umí říci sotva jedno slovo, o tom, co jej trápí a jakou velikost botiček potřebuje jeho dítě, o kterém se neví, kolik mu je a jak je veliké. To je jen jeden příklad z mnoha. Mluva je problematická a nedorozumění často vytváří absurdní situace, ze kterých jsou zmatené obě strany. Někteří lidé taky nejsou schopni mluvit či se ostýchají, často mají za sebou traumatické situace, po kterých mluvu hledají těžko. Kulturní rozdíly celé situaci také nenapomáhají a vy zkrátka vůbec netušíte, proč dáma ve svetru odmítá bundu, kterou jí dáváte, a chce jinou, kterou ale nemáte. Chce něco jiného? Chce ji pro dítě? Je jen vypočítavá? Nechce jí proto, že je barevná? Nechce jí, aby ji mohli mít ostatní, kterým padne lépe? Celá plejáda variant a vy můžete jen těžko soudit, jaká z nich se v komunikaci odehrála a tím je těžké soudit cokoli o daném člověku. A pak boty. Chce nové, protože v nich má mokro? Nechce si je usušit, neb by mu to přišlo ostudné si z nich ony smradlavé týden nevětrané nohy vůbec vyndávat? Neví, kde a jak si je vysušit? Chce nové, protože ho tlačí? Nebo pro svého kamaráda, který nemocný spí v autobuse? A takovýchto dorozumění nedorozumění jsou za večer stovky. Je to stresující a únavné, hledat společnou řeč, porozumět jednotlivostem. Uvědomuji si, že i pozdější integrace a práce bude stresující a únavná. Nikdy se však nesmí vzdát, možná si zanadávat, možná se na chvíli stáhnout do ústraní, ale nikdy od problému neutéct, ať už jsou to jen pitomé boty, nebo politické otázky. Velikost je v jednotlivostech.
- Rozdávání přivádí spoustu trapných a ne úplně šťastných situací, člověk se před vámi například musí zouvat, přezouvat, někdy i v zimě a blátě, v nepříjemných podmínkách. Je absurdní chtít přehnaně vděku. Je absurdní dožadovat se od těchto lidí čehokoli v takovéto situaci.
- Situace se komplikuje ještě více špatnou organizací, jedna srbská organizace distribuuje oblečení tak, že přijede dodávka se zcela novými bundami a rozdává, dokud vše nezmizí, a tak ti rychlí a obratní dostanou to, co by potřebovali ti, kteří se k autu nedostanou. Zároveň my od Czech Teamu třeba třikrát řekneme, že žádné boty už nejsou, a oni pak postaví bednu několika desítek párů bot do sněhu, strhne se mela a spousta lidí má něco co nepotřebuje a další spousta nemá nic. Vysvětlujte pak tím jazykem, kterým neumíte, kde se nové boty vzaly a proč se rozdávají tak nešťastně. Jelikož se také již použité věci kvůli hygieně nedají recyklovat, vede to mnohdy k zbytečně vyhozeným téměř novým bundám a botám. Někteří se vám snaží původní věci vrátit, aby mohly dále sloužit, preventivně se však musí vše vyhazovat kvůli hygieně. Zvláště pak svírají srdce zcela nové dětské botičky, zamrzlé do neproniknutelného ledu či čekající na okraji popelnice. Nicméně je nutné si uvědomit, že k vyhazování věcí a k jinému plýtvání či nedorozumění dochází vždy v důsledku špatné organizace, nikoli nějaké nešetrnosti či rozhazovačnosti uprchlíků. Je nutné si uvědomit, že organizace a organizovanost je základem každé pomoci. V takovýchto situacích věru nemůžete být „sluníčkářem“ či „všeobjímajícím hipíkem“, neb to vede často ke stresu, nejistotě a zmatku. Zorganizovat dav a efektivně mu pomáhat chce opravdu onu bájeslovnou německou organizovanost, bez ní nikomu nepomůžete a ničemu neprospějete.
Po směně se člověk zklidní, uvaří si čaj. Vždy přijdu na dalších třicet až čtyřicet nových věcí, které jsem mohl udělat lépe. Pomáhat je práce a paradoxně přijímat pomoc jakbysmet.
Den 6.
Máme volno. Přijeli Brňáci z rádia Proglas a vzali za nás směny. Chvíli jsem pomáhal na skladišti, pak jsem trávil čas čtením článků, koukal jsem na rozhovor v DVTV s Robejškem a Pavlem Svobodou. Veškerá jejich mluva mi přijde vzdálená, odtržená od reality, zkreslující… možná i mé poznámky zkreslují. Ale jak nezkreslit to, co se tu děje? A co se tu vlastně děje?
Přemýšlím nad závěrečnými poznámkami, které připravuji. Hovořím s kolegy dobrovolníky, každý je unikátní, každý by měl mít kdesi výstavku, o každém bych rád slyšel více. Skupina tak originálních a zajímavých lidí. Kamarádka mi doporučuje, abych nepsal jen o uprchlících, ale udělal příště i povídání o jednotlivých dobrovolnících a jejich osudech, to by snad vydalo i na knihu. Saša z Ruska učí historii v Moskvě, Katka ze Slovenska odvykládala Kanta, že jí studenti porozuměli, Honza z Česká prý jezdil i rallye, Martin z Maďarska dělá design ve Vídni, Katja z Německa dělá humanitární pomoc už bůh ví kolik let, žije ze dne na den a za týden jede přes Prahu do Mongolska, to vše jsou jen střípky, které by chtělo poskládat.
Jdeme na pivo do vedlejší hospody pod názvem Dallas. Dnes zde slaví svatého Štěpána a také čísi narozeniny, všichni jsme dostali dort, číšník je milý, jakýsi Srb je nadšený, že vidí turisty, trochu méně, že jsou z Česka, ať si táhnou do Chorvatska, směje se, dává si s námi selfie a připíjí. Nátura tohoto kusu země je úžasná, Balkán tepe svým životem. Za chvíli začíná půlnoční směna. Vyrážíme.
Den 7.
Dnes je málo autobusů, informace jsou kusé, ale počasí na moři je prý špatné a tak počty uprchlíků klesají, proto je nyní čas se s lidmi bavit a poznávat jejich příběhy. Směny před námi si kreslily s dětmi. My zde nyní máme jen skupinku dospělých Afgánců, avšak všichni nadšeně berou do rukou tužky, pastelky a papíry a kreslí moře, hory, květiny, svou vlajku, texty přání, které mi překládají a nadšeně ukazují. Jeden se piplá s obrázkem skoro dvě hodiny, má ustrašené oči, vše mi popisuje, a když vidí mou kamarádku dobrovolnici, okamžitě jí obrázek věnuje. Venku ve světle lamp šíleně poskakuje jeden muž a ostatní mu do toho pouští hudbu z mobilu, přidávám se a nerozumím tomu, proč se smějí, pak se ke mně muž přitočí a ukáže mi kartičku, kterou nosí hluší lidé. Muži vypnou hudbu, hluchý vesele poskakuje dále, usmívá se a hraje na imaginární nástroje. Ve stanu pak krásně kreslí a jeho kamarád, který umí anglicky a který ho potkal v autobuse, mi říká, že je trochu bláznivý a že rád pije.
Beru kresby do skladiště a mám vztek, jsem rozčílený, protože zároveň mi ti samí Afgánci vypráví příběhy o tom, jak je v Bulharsku mlátí policie a láme jim ruce, pálí jim obličeje, taxikáři je zavezou do lesa a vyhazují je do sněhu. Dobrovolníci do Bulharska nesmí, novináři také ne. A doma to mají ještě horší, jeden mladík na ranní směně ukázal kamarádům břicho se zašitými průstřely, mnozí prchají před výhružkami smrti a u nás doma jim pak hrozí tím samým. Měl jsem vztek na Bulhary, na našeho prezidenta, na Evropu, na Blízký východ, na celou tuhle situaci, kde každé řešení je jen volbou toho méně hrozného. Říkal jsem si, že někdy lidem až moc chybí společný stůl, pastelky, papír a teplý čaj. Vztek se mísil se štěstím kreseb a lidskosti. Je to všechno absurdní a směšné. Podivná tragikomická hra a tanec hluchého na neslyšenou hudbu. Za celých sedm dní mé práce jsem poznal téměř tisíc lidí a za celou tu dobu nejhnusnější, nejvulgárnější a nejagresivnější byl jakýsi Čech, který mi pod tímto seriálem nadával do magorů a sliboval mi, že si mě najde. Je to směšné, hloupé a všeříkající. Pokud je zde v rámci uprchlické krize nějaká hrozba ohrožující naší kulturu, pak je to hrozba v nás samých, hrozba strachu a nenávisti ku lidskosti. Pokud kdy někdy vznikne nějaký problém, zapříčiníme si jej sami.
Autobusy odjely, další už nepřijely, dali jsme si čaj na benzínce a vyčkali na svítání. V polospánku mi hrál Liszt a jeho Totentanz, mával jsem rukama a dirigoval tu nádheru. Pak už nás čekala jen cesta domů. Byl jsem unavený, ale šťastný.
Těsně za chorvatskými hranicemi jsme narazili na vodojem ve Vukovaru prošpikovaný 600 výstřely. Impozantní železobetonová „katedrála“, chlouba východního materialismu, ztělesnění hmoty a věčnosti, která dosáhla dokonalosti až teprve v její destrukci. Nedaleko se rozkládalo jezero a okolo stály stromy porostlé břečťanem. Jen jsem sledoval prostřílený, zrezlý vrcholek proti šedému nebi. Do očí mi vhrkly slzy z té surové nádhery. Bylo to krásné. Sbohem, Srbsko, sbohem, Chorvatsko, sbohem, Balkáne! Kultura žije v mnohosti a jen v mnohosti kultura přežije…
10. 1. 2016
Z cesty domů zdraví
Dan
a Tereza, Janča, Jáchym, Janek, Edita, Markéta a Vašek
+420 728 666 492
Komentáře