I.
Dům byl starý - na prachem pokrytých poličkách se pyšnilo nemalé množství trofejí, schody skučivě pěly, když jste na ně šlápli příliš rychle, a elektřina ve většině místností nefungovala. Světlo svíček jemně lechtalo zdi a dovolovalo člověku alespoň mírnou orientaci v prostoru.
Erwin byl na svůj věk neobvykle energický a na pohled působil velmi sympaticky. Jeho rezaté vlasy střižené na krátkého ježka se míjely s občasnou pleškou a bradu měl pokrytou neupravenými plavými vousy. Oči měl pohaslé, jak to u starších lidí bývá zvykem, ale ne úplně – jakoby v něm přežívalo dítě, kterým kdysi býval. Odhadoval bych mu kolem sedmdesáti let, ale odhadovat není moje práce.
„Pověz mi, Jakube, víš, proč jsem si tě vybral?“ usmál se a pozvedl sklenku vína, které jsem si předtím nevšiml. Nečekal na mou odpověď.
„Jako jediný ses neptal, na co to všechno… a rád bych, aby to tak zůstalo.“
II.
Kolečko se s ránou zaseklo o vystouplý práh, celý náklad se naklonil dopředu a několik konzerv se rozsypalo po podlaze. Pomalu jsem plechovky plné fazolí, hrachu, kukuřice a ostatní zeleniny naskládal zpět na vozík.
„Figurky stojí,“ ozval se z vedlejší místnosti Erwinův chraplavý hlas. Silně jsem se opřel do vozíku, aby překonal práh.
„Hned jsem u tebe.“
Hodiny tikaly nahlas, počítaly každou vteřinu mého hlubokého přemýšlení, tak, jako odpočítávají starcův čas již mnoho let – pořád stejně a přesto pořád pomaleji.
„Jak se má Nika?“ zeptal se mě.
Hleděl jsem na hrací desku a rozmýšlel, zda táhnout jezdcem proti královně, nebo střelcem rovnou ohrozit krále.
„Má se dobře,“ odpověděl jsem při tahu střelcem, pro který jsem se rozhodl, „Šach.“
Erwin se podrbal ve svých vousech a poté si stejnou rukou podepřel hlavu. Viděl jsem dva tahy, kterými by krále dostal do bezpečí.
„Kdy jsi naposled viděl Adama?“ oplatil jsem starci otázku.
Hra se obrátila v můj neprospěch, jako obvykle jsem přehlédl triviální tah, který mě připravil o připraveného střelce.
„Před třemi dny, nakreslil mi obrázek. Visí na ledničce, jestli se chceš podívat.“
Hra pro mě byla ztracená, situace na šachovnici by se dala popsat slovem obklíčení či rozdrcení. Cvrnknutím jsem shodil krále a ušklíbl se na usmívajícího se Erwina.
„Půjdu pro další várku, za hraní šachů mě neplatíš…“
Zvedl jsem se z pohodlného houpacího křesla a ležérním krokem zamířil do kuchyně.
„Co ty víš, za co tě platím?“
III.
„Jakpak se daří Erwinovi, méďo?“ zavolala na mě z koupelny, kde se odličovala.
Stoupl jsem si za ni a pomalu, jemně jí pohladil po šíji. Měkkým polibkem do vlasů jsem přivítání dovršil.
„To by ses musela zeptat jeho. Ale jak to vidím já, nejhůř se nemá.“
„Byl za ním teď někdy Adam?“
Opatrně si vyndala kontaktní čočku z oka a zamrkala.
„Byl, Erwin se chlubil, že mu nakreslil obrázek,“ odvětil jsem, když jsem se kolem Niky prosmýkl k umyvadlu.
„A copak na něm bylo?“
Druhá kontaktní čočka se ponořila do speciálního roztoku.
„Nestihl jsem se podívat.“
IV.
Adam byl obtloustlý malý chlapec s černými vlasy a ďolíčky po neštovicích na tvářích. Zprvu jsem si myslel, že je starcovým vnukem, ale sám Erwin mě opravil, že není s chlapcem nijak spřízněný. Už si ani nepamatuje, jak dlouho se znají, ale Adam k němu pravidelně chodí každý týden.
„Jak to jde ve škole?“
V místnosti zavládlo nepříjemné ticho, ale ve starcově pohledu nebyl znát žádný údiv.
„Jak to jde ve škole, Adame?“ zopakoval otázku.
Chlapec odložil šroubovák, kterým ještě před chvílí rýpal do zeminy. Klepala se mu brada, jakoby se hodlal rozplakat.
„Dobře,“ odpověděl nakonec.
Erwin si vzdychl, potichu, ale mému sluchu to neuniklo. Cítil jsem se trochu přebytečně a navíc jsem měl pocit, že konverzace je důvěrná i přes její obecný charakter.
„Pamatuješ, co jsi mi slíbil?“ pronesl po odmlce Erwin.
Adam jen smutně zakýval hlavou na souhlas a poté pohlédl na starce s úsměvem a uslzenýma očima. Nejsem nějaká citlivka, ale ten výraz byl plný lásky.
V.
Šel jsem opatrně, schody byly krátké a povolené, Erwin byl nicméně zvyklý a tak dolů klopýtal o něco rychleji než já. Přidržoval jsem se trámů, zprvu nad mojí hlavou a poté už jen těch vedle mě, protože jsem na strop nedosáhl.
Sklep nebyl velký, zato byl ale plný všelijakého harampádí a pokladů. Stařec v rukou třímal lucernu, ještě ze starých dob, kdy se svítilo výhradně plamenem. Jemný žlutavý odstín se plazil po hromadách krámů a odhaloval nám tajemství skladiště.
„Nemohl jsem přeslechnout váš včerejší rozhovor, Erwine. Co ti Adam slíbil tak důležitého?“ zeptal jsem se, když jsem si prohlížel prachem pokrytého plyšového medvídka ze starcova dětství. Erwin můj dotaz ignoroval a místo odpovědi lucernou posvítil do rohu sklepa.
„Podívej na tu skříň,“ záře odhalila vysokou tmavou konstrukci, „jak na tebe působí?“ zašeptal ponořen do vzpomínek.
Byla veliká a z na pohled velmi tvrdého dřeva, tmavě hnědého s jasně vyrýsovanými suky. Měla na dveřích vyřezány různé kruhovité ornamenty, nejčastěji spirály. Oplatil jsem starcovi předešlou ignoraci a na otázku jsem též neodpověděl. Ne, že bych měl nutkání mu to nějak vrátit, ale spíše mi ta otázka přišla řečnická. Byla.
„Když jsem byl malý, věřil jsem, že v ní je schovaný duch, takový, co jsem si ho prohlížel v jedné knížce,“ zarytě hleděl směrem k mase dřeva, šeptal potichu, že jsem tak tak rozuměl, „a nikdy jsem se neodvážil ji otevřít. Rodiče ji otevírali pořád, ale já věřil, že jsem jediný, komu by se ukázal.“
Pak mlčel a jakoby se vžil opět do doby, kdy byl malým klukem. Otočil na mě hlavu a o něco hlasitěji než předtím dodal pointu vyprávění:
„A v té době, kdy jsem věřil, že ve skříni žije duch… tam opravdu žil. Protože už jen fakt, že jsem ho bral za skutečnou bytost a počítal s jeho existencí, mu dodala života.“
VI.
Adam mi pomáhal skládat zavařeniny do polic, vždy mi podal sklenici a hlasitě zvolal ovoce obsažené uvnitř, abych ji mohl správně zařadit. Bral to jako hru a evidentně se bavil, což mě, jakožto člověka, pro něhož to byla práce, překvapilo.
„Adame, vědí vůbec tvoji rodiče, že Erwina takhle navštěvuješ?“ napadlo mě.
Chlapec mi vrazil zavařeninu do dlaně.
„Švestky,“ zvolal.
Poslušně jsem sklenici vsunul na správné místo v polici.
„Maminka ví, že jsem pryč.“
„A tatínek?“
VII.
„Nic si z toho nedělej, Kubo, nemohl jsi to vědět,“ konstatoval Erwin klidně, když mě pouštěl dveřmi do obýváku.
„Sice mi chvíli trvalo, než jsem mu opět vysvětlil, jak se to s jeho tatínkem má, ale časem mu to stejně dojde.“
Na jídelním stole bylo položené skleněné terárium. Z dálky jsem se snažil nahlédnout dovnitř a odhalit jeho obsah, ale nebylo mi to nic platné, buďto je prázdné, nebo je jeho obsah hodně malý.
„Každopádně si zapamatuji, že to je pro příště tabu,“ poznamenal jsem, „nezlobí se na mě snad, ne?“
Erwin mi pokynul, abych se posadil.
„Neboj,“ dodal jen a sedl si naproti mně tak, že terárium bylo mezi námi.
„Kubo…“ podíval se na mě upřeně, „vím, co jsem ti řekl, když jsi ke mně nastupoval. Ale opravdu nejsi ani trochu zvědavý, co že to tady vlastně děláš?“
Popravdě jsem nevěděl, co mám odpovědět, je pravda, že jsem se s Erwinem do značné míry spřátelil, ale pořád zůstává mým zaměstnavatelem a já nechtěl v této konverzaci šlápnout vedle.
„Vyjádřil ses dost jasně,“ vypadlo ze mě.
Stařec mi stále hleděl do očí a pak mu koutky úst cukly nahoru. Bral jsem to jako dobré znamení.
„Opravdu bereš má slova na těžkou váhu, že?“ zasmál se, „ale neodhalit ti to veliké tajemství by byla škoda.“
Posunul skleněnou nádobu blíže ke mně a tak jsem mohl konečně vidět, co je jejím obsahem. Článkovité nohy se krčily a napřimovaly, jak se mravenec rozmýšlel, co bude v této svízelné situaci dělat. Tykadla na tvorově hlavě zběsile kmitala, až mi ho bylo trochu líto. Erwin zaťukal na sklo a mravenec okamžitě reagoval poplašeným pohybem po dně nádoby.
„Jmenuje se Adam,“ zašeptal, jak tak pozoroval to nebohé stvoření.
Asi čekal, že se k situaci nějak vyjádřím, ale já jsem aktuální dění nechápal a tak jsem jen mlčel a čekal, že rozuzlení přijde samo.
„Přemýšlel jsi někdy nad tím, zda něco může být živé a mrtvé zároveň?“
Náhodnost té otázky mě více než překvapila, jen jsem na starce pohlédl nechápavým pohledem. Po chvíli ticha jsem pochopil, že už mi mlčení neprojde.
„Věci jsou buď živé, nebo mrtvé,“ odpověděl jsem a doufal, že to bude starci stačit.
„Opravdu? A tento mravenec je tedy…?“
Nebyl jsem si jistý, kam tím Erwin míří.
„Živý.“
„A tak jsi usoudil podle čeho?“ nenechal se odbýt.
Donutil mě více se zamyslet, ale ať jsem se snažil sebevíc, nebyl jsem schopný odhalit jeho logiku.
„Na první pohled je jasné, že mrtvý není,“ bylo vše, na co jsem se zmohl.
Měl jsem nepříjemný pocit, že v této konverzaci jsem spíše za blbce.
„Máš pravdu, že na první pohled se živý jeví víc než dost,“ začal se trochu vybarvovat, „ale pro mě je stejně tak i mrtvý.“
Smutně se zahleděl na malé stvoření, které právě svými hmatovými tykadly pleskalo do skla.
„Založí snad někdy rodinu? Pomůže snad někdy svým druhům v mraveništi? Bude snad někdy žít?“
U poslední věty výrazně zvýšil hlas.
„Takhle separovaný má stejnou cenu jako mrtvý. Život se zde stává jen naprosto postradatelným zbytkem. Jen něčím, na čem lpíme, i když už podstata onoho dávno pominula.“
Měl jsem pocit, jakoby toho mravence upřímně litoval i přes fakt, že to on ho takto separoval. A i když jsem na začátku byl v proslovu ztracený, musím přiznat, že nakonec smysl dával.
„To je ale ve výsledku jen málo důležité. To, na čem záleží, je,“ dramaticky zvedl pohled opět na mě, „zda je živý a mrtvý zároveň, nebo mrtvý a živý zároveň.“
Sklonil jsem zrak na tvora. Byl rudý a upřímně řečeno značně odtažitý, hlavně jeho klepetnatá ústa.
„Není to snad jedno?“ namítl jsem.
Erwin se jen pousmál.
„Je to ten nejdůležitější rozdíl ze všeho. Protože, neznamená náhodou, být mrtvý a živý zároveň, být nesmrtelný?“
To na mě bylo už moc filosofie na jeden den. Stařec zjevně správně usoudil, že se začínám ztrácet a pohotově zpod stolu vytáhl další exemplář. Jednalo se opět o mravence, tentokrát ale přišpendleného na dřevěné destičce jako výstavní kousek. Byl o něco větší než jeho živý kolega.
„Tento mravenec je mrtvý,“ prohlásil Erwin důležitě.
„Co je na něm živého?“ otázal se nešťastně a já měl pocit, že se tou otázkou skutečně trápí.
„Nic,“ odpověděl si sám.
VIII.
Ještě než jsem klíčem otočil, ucítil jsem sladkou vůni svíčkové omáčky. Nika stála s ušmudlanou kuchařskou zástěrou u sporáku a pilně míchala hustou směs.
„Něco nového v nemocnici?“ zeptal jsem se – Nika je zdravotní sestřičkou.
Zrovna olizovala velkou dřevěnou vařečku a hodnotila chuť svého výtvoru.
„Vlastně jsem s tebou potřebovala něco probrat.“
Poznal jsem, že zvážněla.
„Co to vlastně pro Erwina zařizuješ?“ vyzvídala.
„Chtěl, abych mu domů nastěhoval zásoby potravin a pití, asi se bojí další ekonomické krize, co já vím. Už to mám skoro hotové, zbývá mi pouze pár balení vody.“
Nika se zachmuřila, její očka ztratila obvyklou jiskru, co mám tak rád.
„Ekonomická krize? Nezmínil něco konkrétnějšího?“
Vypadala vážně a já pocítil nepříjemné mrazení v zádech.
„Ne… popravdě kolem toho dělá celkem drahoty, ale znáš mě, nikdy mě úmysly zaměstnavatelů nezajímaly, prostě splním svou práci.“
Nezareagovala, vrátila se opět k rytmickému míchání připravované omáčky. Byl jsem zmatený, ale neměl jsem v úmyslu dolovat z ní informace nebo zjišťovat, co se děje. Po chvíli se však vyjádřila sama.
„Víš, v nemocnici jsem se bavila s doktorem Dvořákem a jak konverzace plynula, nějak jsme se dostali až k tobě. Ptal se, co momentálně děláš, tak jsem mu odpověděla.“
Začal jsem cítit, že se něco pálí, Nika však pohotově přesunula hrnec na jiný, chladný sporák.
„Náhodou Erwina zná. Je to jeho pacient.“
Následná pomlka ve mně vyvolala podezření.
„Je to jeden z jeho pacientů, který umírá.“
Byla ke mně otočená zády a tak jsem nevěděl, jak se tváří. Ani jsem nad tím popravdě nepřemýšlel, jediné, co jsem měl v hlavě, byla nesmyslnost celé mé práce, usměvavý stařík, který mě pravidelně poráží v šachových kláních a malý obtloustlý chlapec, pro kterého je tato osoba vším, co ve svém životě má.
„K čemu bude mrtvému muži zásoba potravin, Kubo, k čemu?“
Neodpověděl jsem, protože mě nenapadal jediný rozumný důvod. Normálně by mě tato skutečnost ani tak nezasáhla, lidé holt umírají, ale proč celé to divadlo kolem? A hlavně, proč se o tom ani jednou nezmínil, skoro jako by o tom faktu snad ani nevěděl. Ví o tom vůbec? Snad popírá fakt vlastní smrti a doufá, že si tím život prodlouží. Tolik možností, ale každá dává méně smyslu než ta předešlá.
IX.
Už když jsem zhasínal motor auta, cítil jsem, že je něco špatně. Ani jsem se protentokrát nenamáhal s vyložením nákladu na chodník před barákem a rovnou jsem zamířil ke dveřím. Zbytečně jsem bral za kliku, byly zamčené. Proč by se sakra zamykal?
Rychle jsem doběhl do auta a popadl náhradní klíč, který mi svěřil po pár dnech mé práce, aby mi umožnil převoz věcí, když zrovna nebyl doma. Panty byly staré a při otevření silně zavrzaly.
„Erwine!“ zařval jsem, i když jsem odpověď nečekal.
Pomalým krokem jsem prošel mně dobře známou chodbou.
„Erwine!“
Vše bylo uklizené, hezky na svém místě, kromě šachové soupravy, která byla vystavena uprostřed kuchyně. Všechny dřevěné figurky na počátečních pozicích, kromě bílého krále, který byl položen na hrací desce. Vždy jsem hrál za bílé.
Vtom něco upoutalo můj zrak a já roztřeseným krokem došel až k ledničce. Na potrhaném kousku papíru byli dětskou rukou nakresleni dva červení mravenci, jeden čilý a druhý spící. Nad jejich špatně načrtnutými těly byl hrubě vyryt název obrázku „Adam a Erwin“.
„Přemýšlel jsi někdy nad tím, zda něco může být živé a mrtvé zároveň?“
Sevřelo se mi hrdlo a doslova jsem cítil, jak mi bije srdce. Nevím proč, ale cítil jsem strach, nejspíše z toho, co najdu za dalšími dveřmi. Co když něco udělal Adamovi? Pořád mi to znělo v hlavě a nebyl jsem schopný myslet jasně, nic, ale absolutně nic nedávalo smysl a já nevěděl, co si z uplynulého dění vyvozovat za závěry, možné bylo všechno a popravdě si nejsem jistý, jestli Erwin nebyl svým způsobem opravdu až tak velký blázen, že by do toho zatáhl Adama. Snad jsem ani nechtěl znát pravdu.
„Co ti Adam slíbil tak důležitého?“
Vešel jsem do místnosti, vcelku prostorné, plné všelijakých zavařenin, balených vod, konzervované zeleniny a omáček, všeho, co jsem sem za těch několik dní nastěhoval. Když jsem se přesvědčil, že jinak je spíž prázdná, zase jsem se otočil a rychle se vydal prohledat další místnosti.
„Co ty víš, za co tě platím?“
V koupelně jsem konečně narazil na první změnu, přihrádka na léky byla téměř prázdná, ale co se jinak pamatuji, vždy byla léků plná. Rychle jsem zapudil všechny hrůzné scénáře, co jsem si v hlavě vytvořil, a vydal se do poslední místnosti, do ložnice.
„Tento mravenec je mrtvý.“
Světlo do místnosti vstoupilo spolu se mnou a odhalilo mi na posteli ležícího starce s klidným výrazem na tváři, hromádkou léků na nočním stolku a lahví absintu v rohu místnosti, kam se odkutálela z jeho svěšené ruky.
„Co je na něm živého?“
Těžko se mi dýchalo při pohledu na jeho mrtvé tělo a jen pro jistotu jsem mu přitiskl prst na dříve pulsující krční tepnu. Oči měl pootevřené, víčka zbaveny veškeré moci, že jsem jasně viděl okraje jeho duhovek.
„Nic,“ doplnil jsem monolog, který mi probíhal v hlavě, a oči mi zvlhly slzami.
X.
Z okna ložnice jsem spatřil Adama, jak vesele kráčí po chodníku naproti domu, nejspíše jde na pravidelnou návštěvu. Pohotově jsem mu vyrazil naproti, abych ho ušetřil tvrdé rány.
„Adame!“ zavolal jsem už z dálky.
Chlapec se zastavil a počkal, než k němu doběhnu.
„Dneska nemůžeš Erwina navštívit.“
Neměl jsem vymyšlené, co přesně řeknu, ale Adam nevypadal překvapený.
„Já vím, že už sem nebudu moci chodit na návštěvy.“
Dech se mi po běhu zase uklidnil.
„Víš? Jak to myslíš?“
„Erwin mi řekl, že je nemocný a že už ho nebudu moci navštěvovat, jeho nemoc se zhoršila a mohl bych se nakazit.“
Nechápal jsem, o čem to ten kluk mluví. Takže věděl o tom, že Erwin umírá?
„A řekl ti, jakou má nemoc?“ chtěl jsem si ověřit svou domněnku.
„Ano, je alergický na sluníčko a měsíc, už nesmí vycházet ze svého domu.“
„Neznamená náhodou, být mrtvý a živý zároveň, být nesmrtelný?“
Co je to sakra za blábol? Nevymyslel si to ten kluk náhodou?
„On ti to snad neřekl? Vždyť právě kvůli tomu jsi pro něj sháněl tolik zásob,“ nevěřícně na mě naléhal.
„Adame,“ zamyslel jsem se, „co jsi to Erwinovi dříve slíbil tak důležitého?“
Chlapec se zamračil.
„Že pro něj dodělám školu i přesto, jak jsou ke mně spolužáci zlí. Slíbil jsem mu, že přinesu závěrečné vysvědčení a ukážu mu ho tady na chodníku, protože on se bude dívat z okna ložnice. Musí to být hrozné nemoci ven, a tak bude okolní svět alespoň pozorovat přes záclonu.“
„A v té době, kdy jsem věřil, že ve skříni žije duch… tam opravdu žil. Protože už jen fakt, že jsem ho bral za skutečnou bytost, a počítal s jeho existencí, mu dodala života.“
Musel jsem se usmát, jak mi to najednou celé došlo a cítil jsem se hrozně dojatý. Pro Erwina byla Adamova budoucnost tak důležitá, že si musel pojistit, aby chlapec ve škole vydržel, i když už nebude mezi živými. Musel se stát mrtvým a živým zároveň! Doufal, že mi to dojde a neustále mi k tomu dával indicie, ale popravdě, komu z vás to došlo? Jeho první mravenec, živý a přesto mrtvý, se jmenoval Adam, protože tak na něj chlapec působil, a on zasvětil zbytek života tomu, aby to změnil. Ale co druhý mravenec? Ten, který má být mrtvý a živý zároveň, stav, kterého podle starce nebylo možné docílit? Podle obrázku se jmenoval Erwin.
Stařec tu záhadu dávno rozluštil a pouze se mnou hrál hru v živé šachy, jestli jsem také tak schopný. A já, tak jako pokaždé předtím, opět prohrál.
Adam věří, že Erwin žije a to z něj činí mrtvého, ale zároveň živého člověka. A mně nezbývá, než se svým mrtvým-živým přítelem rozloučit a udělat pro něj poslední laskavost.
Pojistit, aby Adam nezjistil, že se mýlí – pomalu jsem došel k dřevěným dveřím a zamkl je.
„Nic si z toho nedělej, Kubo, nemohl jsi to vědět.“
+420 721 733 951
/
Komentáře