Samozřejmě, že tohle město je jedna z nejatraktivnějších destinací pro průměrného vysokoškoláka. To se asi děje, když se přebytek mozkových buněk zkombinuje s nízkou cenou letenek a legální dostupností marihuany.
Ovšem to já jen tak hádám. Ani jedna z těchto položek mé chabé hypotézy nebyla důvodem k mojí listopadové návštěvě. O přebytku mozkových buňek se mluvit nedá, marihuana mi způsobuje dočasnou ztrátu vidění a co se týče spontánního cestování, jsem unavená, už když mám jet víc než 4 zastávky tramvají. (Také by se na základě mých předchozích článků slušelo dodat, že se nejedná o italské město, což značně snižuje pravděpodobnost výskytu jakékoli iniciativy k dobrovolné návštěvě.)
Každopádně, jela jsem. Tedy, jely jsme, já a bývalá spoluhráčka za další bývalou spoluhráčkou, která do Amsterdamu odletěla na půl roku studovat.
Vzhledem k společně protrpěným rokům na basketbalové palubovce jsem se dobrovolně upsala k jistým přátelským povinnostem. A ty v tyto příležitosti nařizují zvednout zadek a jít své milé navštívit.
Během tohoto výletu se ze mě stalo vše, proti čemu bojuji. Uhyhňané kamarádky, které si ještě ani ve dvaadvaceti letech nezvykly na plnoletost a z dvou frisek před odletem si připadaly jak ve videoklipu. Přesně takhle naplno jsme do toho šly.
Při nástupu do letadla jsme se ještě kontrolně zeptaly stevarda, jestli toto letadlo letí do Amsterdamu. S profesionálně soucitným úsměvem nás přivítal v “tom správném letadle”. (To proto, že naše orientační smysly v náporu cestovní horečky prošly tvrdou zkouškou při nastupování. Nastupovalo se totiž zvenku. Schody nás vyhodily mezi dvě identická letadla, z nichž jedno letělo do Milána. V koutku duše jsem si říkala, že by v tomto případě popletení stran nebyla až taková katastrofa.)
Vzhledem k opravdu symbolické dávce alkoholu, kterou jsme během letu nijak neudržovaly, si stačilo namířit malý proud vzduchu z klimatizace na naše čela. Doletěly jsme naprosto střízlivé a unavené.
To však vůbec nezabránilo vroucímu přivítání, během kterého se hlas každé z nás vymykal z normy tak o 4 oktávy výš.
Pak jsme dorazily na studentské koleje, kde jsme měly strávit následující 3 noci. U mě se jednalo o nový zážitek, součást dobrodružství v novém městě.
Na koleji jsem totiž nikdy nebydlela. A když už jsem měla tu čest nějakou navštívit, nebyla jsem zrovna v nejbystřejším stavu pro detailní zapamatování si všech dojmů. Tudíž to pro mě byl takový malý křest.
Koleje amsterdamské univerzity plné nadšených liberálních studentů ze všech koutů světa mě však přesvědčily, že jsem o nic nepřišla. Francie, Amerika, Německo, dokonce i Čína. Všechny to byly stejné typy lidí. Přirozené holky se zájmem o všechno, o všechny, všelijak a všude. Přesvědčené, že nukleární válka se dá zastavit písničkou na ukulele nebo přečtením brožurky o výhodách veganství. Od dětství snící o tom, že vycestují do jakékoli země třetího světa na očistnou kůru pro svou duši. (Mezitím, co svět parádně očistí celodenním letem za několik desítek tisíc.)
No nic, takhle, jestli se jedná o občasnou interakci, ani by mi to nevadilo. Ovšem pokud to zahrnuje sdílení s těmito lidmi koupelnu a kuchyň, tak tam přestává sranda.
Nejenže tyto typy přemýšlí stejně, ony i vypadají stejně. Ráno nebo večer, oversize svetr z ekologické kolekce, vlasy v drdolu, co už měsíce neviděly hřeben (někdy bohužel ani šampon), tvář odmalovaná už od puberty, staré asexuální džíny, co vypadají dobře jen na fotce s dvanácti filtry... Tyto slečny investují víc času do pěstování nových ideí než hygienických návyků a na místo deodorantu nosí v tašce lahvičku s červenou barvou pro případ, kdyby potkaly někoho v pravém kožichu. Když už je někdo schopný si v klidu zvyknout na to, že se společná sprchová místnost s plesnivými rohy vytopí už po minutě, co teče voda, tak jsou to tyhle holky.
Tudíž náš čas na koleji se přizpůsoboval opravdu jen základním potřebám. Jinak jsme celý den strávily chozením po městě a hledáním toho nejfotogeničtějšího kanálu, při čemž se člověk dost nadře a párkrát i ztratí.
Amsterdam je celkem milé město. Příjemně se mi v něm těch pár dní existovalo. I přes to jsem každou hodinu strávenou v centru se vzrůstající láskou vzpomínala na pražské kopce. Na to nádherné stoupání z Karláku na Náměstí Míru, na ten úžasný výšlap z Radlické až do Jinonic, na kopcovité Kinského zahrady nebo starý dobrý Petřín. Vlastně na všechny důvody, proč Praha jednoduše nemůže být přeplněná cyklisty.
Takže kromě těchto pár symbolických nervů se první dva dny a dva večery nesly v klidném, turistickém a přátelském duchu. Coffee shop a překročení večerky se konalo až poslední noc.
Z trávy mám velký respekt. Asi před osmi lety mě museli pacifikovat na náplavce, kde jsme já a kámoši v panice čekali, až se mi vrátí zrak. (Ty zkušené jsem touto historikou nikdy neohromila, ale pro osmačku na základce to byl rozhodující zážitek.) Od té doby bych mé opětovné pokusy spočítala na prstech jedné ruky (včetně toho v Amsterdamu). Bohužel však jediný efekt, který jsem na sobě stihla vypozorovat, je nekontrolovatelná fyzická a duševní únava.
A přesně tak to i bylo. Na doporučení jsme došly do jakéhosi sovětského coffeeshopu. Až na všechny ty srpy a kladiva visící na stěnách to nebylo špatný. Když jsme po návštěvě této hlavní amsterdamské atrakce pokračovaly o dům dál a usedly do baru na pivo, byla jsem shopná investovat poslední kousky sil do vyčerpávajícího proslovu o tom, jak je spánek důležitý a jak všichni umřem dřív, pokud ho nebudeme mít dostatek. To vše s nadějí, že tím holky přesvědčím a v sedm večer půjdeme zpátky na kolej a zalehnem. K mému v tu chvíli velkému překvapení se tak nestalo.
Následující hodinu, během které dozníval efekt, holky strávily všemožnými pokusy vrátit mi mladistvý elán do žil a udržet mě při smyslech alespoň do půlnoci. Tleskání do obličeje ani kontroverzní témata mě neprobraly natolik, abych ve věcech opět “našla smysl”, jak jsem několikrát ten večer zmínila. A tak to riskly s tím, že mě nalejou jagermeistrem a “uvidíme, co se stane.”
Tento elixír mládí, jak ho od toho večera nazývám, se objednal jednou, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté...a najednou jsme byly uprostřed klubu a spolu s davem skandovaly Despacito.
Druhý den ráno jsem zjistila, že v jagermeistru se pokračovalo i v klubu. Ovšem ty očividně skončily na mém vlněném svetru, o kterém jsem ještě dříve ten den vedla s prodavačkou sofistikovaný mateřský rozhovor a od srdce jsme se zasmály tomu, že "by ho někteří prali v pračce." V Praze mi pak za něj paní v čistírně věnovala odsuzující pohled. Mateřský rozhovor s ní o mém svetru jsem vážně vést nechtěla.
Ovšem já věděla, že to za každou jednu kapku na mém novém svetru stálo.
Bylo to moc fajn a jsem ráda, že i přes veškeré mé snahy se ani mě to amsterdamové šílenství nevyhlo.
Komentáře