Když něco děláte po padesáté či něčeho padesát vlastníte, začínáte se s danou věcí pomalu, ale jistě identifikovat. Pokud padesátkrát podvedete manželku, jste nezřízený proutník. Máte-li padesát koček, jste docela jistě stará panna. Když jste majitelem více jak padesáti akrů půdy, jste pro komunisty začínajících padesátých (a možná i dnešních) let zlým kapitalistou. Pokud jste malé lázeňské město a pořádáte již padesátý mezinárodní filmový festival, stanete se v rámci malé republiky místem ikonickým pro stříbrné plátno. Řeč je pochopitelně o Karlových Varech. Ty se díky KVIFF na jeden týden v roce promění v poutní místo filmových fanoušků a dokonce přestanou vypadat jako malebné předměstí Moskvy. Takže není důvod se tam nevypravit!
Je to již 19 let, co jsem nebyl ve snídaňové hale grandhotelu Pupp. Tenkrát jsem zde místo uzeného lososa a kozího sýra sice jen cucal mateřské mléko z matčiny bradavky, ovšem byl jsem hostem mnohem váženějším. Jakožto měsíční dítě jsem byl titulován nejmladším oficielním účastníkem festivalu. Dnes, po devatenácti letech, už nejsem nóbl děcko zavalené cukrbliky všech hostů, nýbrž obyčejný baťůžkář, který se na toto místo dostal jen shodou náhod. Pak se hezky pokorně vrátí na studentskou ubytovnu, kam taky patří. Jenže teď je tady, obklopen tucty úspěšných a slavných, či těmi, kteří se tak tváří. A tak mě napadá, má baťůžkář jako já této sortě co nabídnout, například v dialogu? Nebo je to paralela Berlína za dob zdi, kdy byl člověk na dosah jiného světa, ale nebyla šance doň proniknout.
„Dobré ráno, Eliško Balzerová, já jsem Filip a odmaturoval jsem.... Jo a jednou jsem jel v cirkuse na velbloudovi... Nemáte dvacku?“
„Dobrý den, pane Vondra, co ódéeska?... Vystřílená bambitka, což?... Jo a nevíte, kde se tu dá sehnat rychlovarná konvice? Potřebuji si zalít čínskou polévku.“ Baťůžkář si začíná uvědomovat dva rozdělené světy Karlových Varů.
„Hele!“ přiřítí se moje vykulená přítelkyně. „Tamhle je ten, no... jak dělá politiku, ale není v politice, víš koho myslim.“
„Rittig?“
„Né, jmenuje se jako kus Česka... Slezan, ne, počkej...“
„Moravec myslíš.“
„Joo!“
A možná, že právě samotný kontrast je i odpověd na otázku, o čem by tak mohl baťůžkář vyprávět. Povědět jim, že pokud nepatříte mezi úzkou výseč vyšší sorty (nebo jste se k ní nepřiženili), nemáte to ve Varech vůbec jednoduché. Metaforou celého Varného systému je úvodní ceremoniál. Tlačíte se k pódiu, kde vystoupí kultovní, rozpadlá a následně poslepovaná kapela Lucie, jejíž hitovky jste si jako malí zpívali s rodiči v autě. Dav houstne, mizí vám přátelé, kyslík se už rozdává jen na přídělové kartičky a slabší povahy hystericky brečí pod návalem klaustorfobické úzkosti. A pak proč sjíždět divokou řeku ve slovinských horách nebo skákat z letadla, když tolik adrenalinu můžete zažít v podstatě zadarmo 130km od Prahy.
Hřebejk už přemýšlí, že o tom natočí celovečerní film.
Protože možná umřete, chcete se ještě jednou podívat k nebi a vtom to spatříte – několik metrů nad vámi se na terase hotelu Thermal promenáduje karlovarská šlechta, popíjí šampaňské a po očku, mezi řečí, sleduje dění na pódiu. Kdyby ještě po koncertu naházeli mezi „lůzu“ chleba, iluze antických her v Koloseu by byla kompletní. Za chvíli se ale už dostaví euforie ze samotného zahájení, kdy celou oblohu zaplaví krásný megaohňostroj – tedy vy si jen domýšlíte, jak je krásný, protože většinu vašeho zorného pole zakrývá věž hotelu Thermal. A potom, jako Prométheus z hory Olymp sestoupí z terasy mezi lid Jiří Bartoška se slovy: „Libovej mejdan začíná!“ Hned nato po něm Kodym chce, aby s ním zpíval jeden z největších Luciiných vypalováků. Jenže ani Barťák není dokonalý a s nastrčeným mikrofonem u pusy se obratně snaží zamaskovat neznalost textu.
Toto byl imatrikulační ceremoniál vás a davu. Od této chvíle už nemáte šanci se mas lidí zbavit. Samozřejmě, přijeli jste kvůli filmům. Na lístky můžete zapomenout, jsou rezervovány na dny dopředu. Sehnat by šly snad jen na černém trhu, pokud byste za ně nabídli vagón slonoviny a vaši pravou ledvinu. Jediná šance jak spatřit plátno je čekat fronty na zbylá místa v sálech. Chcete jít v deset ráno na jeden ze soutěžních filmů a přišli jste „jen“ o hodinu a půl dříve? Ha, smůla, řada potencionálních diváků už se kroutí až někam k něměckým hranicím. Ok, půjdete na něco horšího, hlavně do kina. Půjčíte si kolo (je zadarmo(!!)) a sfrnknete na druhou stranu města do maličkého kina Drahomíra na slaboučký italský film, jehož procenta na čsfd.cézet byste s kamarádem napočítali na prstech. Tam nemůže být fronta. Ale je. A dlouhá.
Brožová vycítila Hřebejkův zájem, chtěla by hlavní roli.
Pak se jednou, shodou spousty náhod, do kina opravdu dostanete. V celém sále je o něco méně místa než v indickém vlaku. Jen vedle plátna u zdi je poslední škvírka, která by ale byla těsná i Tyrionu Lannisterovi. Tam se musíte nasoukat společně s x kamarády. S podivem se vám to nějak podaří, jenže po hodině filmu máte křeče i ve svalech, o kterých jste ani netušili, že existují.
Čvančarová si říká, že by k tomu filmu mohla nazpívat soundtrack.
Jenže najednou přijde zvrat! Baťůžkář začne, že i přes to všechno jsou ti ochuzení vlastně sami slavní a úspěšní. Proč proboha?
Rouška luxusu zajisté překryje všechny tyto nepříjemnosti, jenže s nimi ale souvisí i všelijaké úžasné prvky, které v Grandhotelu Pupp ani na VIP párty v Thermalu nezažijete. Tak například, celebritu vozí řidič v BMW, takže si na půjčeném bicyklu nezajezdí kolonádový slalom mezi šourajícími se lázeňáky. Prvotřídní zábava! Ani si neposaje pár flašek ve frontě na film a nezformuje zde spontánní sexteto. Nebude tancovat na Aeroportu uprostřed parketu za zvuků úderného techna divoké indiánské tance, nevypijete potom na záchodech litry užitkové vody a nebudete mít další týden srágoru (to vlastně není pozitivní). Ani si potom nedá na studentské ubytovně se všemi svými kamarády ranní dojezdovou párty zakončenou hromadnou sprchou a nebude všechny kolem sebe švihat mokrými trenkami, ideálně přes genitálie. Nebude si pouštět hrající káču na podlaze plného autobusu, nevykoupe se po párty v řece před Thermalem, nebude všem v klubu dávat nad hlavu papírovou bublinu s nápisem „stahuju dětský porno“. Nebo snad jo?
Jestli budu někdy slavný, jako že dost možná budu, protože si třeba vezmu známou a bohatou fotbalistku nebo půjdu na lobotomii a pak napíšu scénář k Babovřeskám 4, vyřešil bych Varné dilema syntézou obou světů. Dal bych si s kamarády v parku nezalitou čínskou polévku s rohlíkem a pak ji šel zajíst humrem. Vysál bych s nimi pár flašand od Vietnamce ve frontě na film, načež bych si vesele odskotačil na rezervovaná místa a zavrtal se do kinosesle. Šel bych na párty pro zvané do Thermalu, vypil tam co nejvíce panáků zdarma a potom se doploužil za kámošema do staré stáčírny, kde bych prošoupal střevíce za zvuků berlínského undergroundu. Dal bych si s nimi po párty skupinovou sprchu a nakonec si zavolal řidiče bavoráku se zatmavenými skly, aby mě odvezl do Grandhotelu, uložil do kingsajzové betle a zazpíval mi ukolébavku. To přece řidiči dělají, ne?
+420 723 007 596
Komentáře