Přívoz

Bylo to prosluněné chladné zimní ráno, žádný sníh, jen jinovatka, narůžovělé mraky a čerstvý svěží vzduch. Nad řekou se tetelila pára. Svítalo. Muž těžce oddechoval. Prodíral se houštinami, dopadal na pravou nohu a mezi bolestnými siky občas polohlasně zasténal. Cesta byla zarostlá, kamenitá, nerovná, co chvíli výmol, mrazem sevřená a tvrdá. Klikatila se podél řeky na vysokém náspu podemletém při nedávných povodních. Několikrát se sesunula celá masa kameniva, která zmizela bez hlesu ve vodě. Voda byla temná, zrcadlila snad celé údolí podepsané meandry a ranní oblohu. Přívoz na druhé straně řeky vyrazil od břehu, byl prázdný. Převozník poklidně kormidloval, v půli řeky se zastavil, zapálil dýmku. Čekal.

Muž doklopýtal. Těkavě se rozhlédl po okolí. Uviděl jen chatrnou budku a štěrkovou cestu táhnoucí se serpentinami do kopce spolu s dubovou alejí. Přívoz přirazil. Zatartasil řetěz.

„Prosím, můžete mne vzít? Potřebuji nutně na druhou stranu.“

„Bohužel, zpátky jedu až večer, pane.“

„Až večer? Vždyť je teprve ráno a váš přívoz je prázdný, jel jste přeci sám. Jistě nebude vadit jedna cesta navíc.“

„Přečtěte si vývěsní tabuli, pane, jedu pouze v 8:10 ráno sem a v 8:10 večer zase zpátky.“

„Ale vždyť jste jel prázdný!“

„Ano, ale běžně vozím tři muže, vždy ráno nastoupí a večer je vezu nazpět. Dnes je to výjimka, patrně se někde zdrželi, nedorazí.“

„Vidíte, alespoň převezete mne. Peníze nemám, ale mohu vám dát hodinky, kožené, po otci, určitě se vám budou líbit.“

„Určitě jdou špatně, nemám zájem. Navíc musím dodržovat řád, pane, to bych pak klidně mohl vozit králíky, srnce a všechnu lesní zvěř, jen proto, že mi sem přinese větývku. Nemohu vás převézt, vyčkejte do večera.“

Převozník vysypal dýmku, zajistil loď a vyšel ke své boudě.

„Pane převozník, ale já potřebuji na druhou stranu! Vy mi nerozumíte! Proud v řece je příliš silný a voda studená, nemohu ji přeplavat. Dám vám svůj kabát. Nebo placatici! Chcete? Ještě mi v ní něco zbylo. Pane! Já… já zde nemohu čekat do večera… nemohu! Nemohu…“

Dveře se zabouchly. Ticho. Z řeky stoupala pára, tak jako od úst, která pozvolna sklapla. Vítr se nehýbal. Voda neslyšně plynula tichým šuměním a štěrk probouzelo pajdání prostřelené nohy. Muž zmizel v kopcích.

***

Hodinky ukazovaly 8:02. Alej rozezněl neuspořádaný běh. Roztržitý, nervózní, zoufalý chvat. Přívozník odmotával řetěz. Nastupoval. Jedním kopem odrazil od břehu.

„Počkejte! Počkejte! Vždyť je ještě brzy, počkejte přeci!“

Převozník přešel ke kormidlu a začal otáčet loď. Zavěšená svítilna se několikrát zhoupla a osvětlila prázdné lavice.

„Počkejte, pane!“

Než stačil doběhnout na okraj řeky, přívoz vyplul. Nebylo šance naň dosáhnout.

„Skočím do řeky! Rozumíte! Zastavte! Nebo vás doplavu!“

Ticho. Kabát se sesunul k zemi. Šplouchnutí.

„Zastavte!“

Několik temp. Hrudník svírá ledová voda. Šaty těžknou. Bolest u nohy se znovu ozve. Záběr od záběru je slabší, ochablejší. Tma. Je vidět jen převozníkova bledá svítilna.

„Pomoc! Já se tu utopím… pane! Pomoc… Pomoc!“

Převozník se ohlédne. Zabere kormidlem. Proud je zde silný. Loď se dostane do středu řeky. Zapálí si dýmku. Chvíli čeká. Šum vody přehluší volání. Přívoz přirazí ke břehu. Zůstane sedět. Zadumaně. Tiše pokuřuje. Na vývěsce stojí převozní řád, který neznatelně osvětluje zavěšená svítilna.

***

Časně ráno našli tři muži, patrně četníci, tělo muže zaklíněné v peřeji. Zdrželi se a nestihli přívoz, tak jako včera.

Obrázek: http://blueeggbrownnest.com/a-little-story-from-the-hospital/