Dvě slova

Ještě, než zapadne tento týden, odplyne dalších tucet historií,

tucet tuctovin,

a většina z nich vejde se do dvou slov.

Všechny naše příběhy začínají – „Včera jsme byli chlastat.“

– nejraději vypráví se o vlastní destrukci,

schované za rohem,

v nedořečeních a narážkách.

Vyprávění už nedávaj žádnej smysl,

jen se odkrucujou,

a všechny začínají tím největším, nejlepším, nejšílenějším –

zajedl jsem se těmi všemi nej,

které chrčím spolu s vámi do prostoru –

pil jsem „nejlepší“ whisky ve všemožnejch barech – a stejně od tebe nabídnutá voda s ledem v páře osmihodinovejch dunících nočních směn chutná smířlivě a tiše,

slyšel jsem „nejlepší“ koncerty v obrovskejch halách – a stejně tě vždy rád slyším hrát jazz na klavír těsně nad ránem,

prošel jsem „nejlepšíma“ restauracema Londýna – a stejně ono unikátní portobello jsem jedl právě od vás tam někde pod přehradou v komunitě v Solenicích, kde vaří nad hranicí možného,

neboť z minima dělají maximum,

a stejně tak s příběhy,

málem vypráví nejvíc,

tam kdesi u Orlíku.

Většina našich příběhů vejde se do dvou slov,

a přesto začíná se sirénou puknutých přehrad,

kdy se z té záplavy křiku pomalu musí tvořit kapky,

neb příběhy odkapávají…

Ten mus všechno vyobrazit, odvyprávět, vytetovat, předvést, zahrát, vypsat do stohů,

aby se ty dvě slova neutralizovaly, aby nebyly, aby zmizely…

Stejně se ty pomuchlané fotky, prázdná rána, vyházené papíry,

breky a zimní promrznutí,

godotoviny a nekonečná opakování,

nedořeknutí a hodiny kušnění,

nepřijití a spálené mosty,

nekončící zmírání v posteli, zakryté jizvy, zneužití moci a ublížení,

všechny ty naše životy v neodpovědi a na půl,

dají shrnout do dvou slov,

– jsme sami.