Byla zima, taková zima, že můj obličej začínal mít šedavý až popelavý nádech, což podtrhovaly rudě nalíčené rty. Můj pohled se setkal s pohledem staršího pána v karmínovém rouchu, ačkoliv mezi mnou a ním byla ještě řada lidí s fotoaparáty. Jeho oči dětsky zářily, na rtech tančil pobavený úsměv, když pronesl: „Rozhlédnu se a vidím kolem sebe spoustu mladých lidí, mnoho krásných dívek a žen, které se pomocí všech možných líčidel, rtěnek a make-upů dělají ještě krásnějšími. Řeknu vám jednu věc, pokud je člověk vnitřně krásný, nepotřebuje se dělat krásným navenek, už krásným je. Vy to také nepotřebujete,“ načež se rozesmál na celé kolo s očima upřenýma na mě, čistá radost z povedeného rýpance a dobře udělené rady. Ten starší pán zahalený do karmínového roucha nebyl nikdo jiný než Jeho Svatost Dalajlama.
Laureát Nobelovy ceny míru promlouval k lidem zastrčen do prostoru Národní galerie, protože dnes většina západních politiků odmítá Jeho Svatost vůbec přijmout, a jestli, tak ho přijímá pokoutně ve vedlejších dveřích neoficiální cestou. Stejně tak se k dalajlamovi (ne)hlásí Czechia. Ano, ctěná Česká republiko, tentokrát patříš k Západu! – tou nejhorší cestou, ale konečně patříš! Prezident Zeman se ještě nechal slyšet, že se zařadil po bok papeže Františka a královny Alžběty II. Překvapením tedy nemohlo být společně vydané prohlášení nejvyšších ústavních činitelů, ve kterém hujerovsky zaznělo, že setkání několika českých politiků s dalajlamou nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky. Jaká to škoda, možná by se od těch pravých západních politiků Zeman se Sobotkou a tou partou z Parlamentu měli něco přiučit.
Je třeba dodat, že do české zahraniční politiky vnesl zájem o lidská práva Václav Havel spolu s Jiřím Dienstbierem v listopadových dnech 1989. V 90. letech se pak otázka podpory a ochrany lidských práv stala jedním z hlavních témat zahraniční politiky, kdy sám Havel podporoval opoziční představitele v zemích s nedemokratickým režimem. Dalajlama s Havlem byli blízcí přátelé, které pojila víra v dnes spíš opomíjené hodnoty. „Pan prezident Havel tu s námi dnes nemůže být, ale svou ideu tu zanechal. Ta idea žije dál v nás,“ zaznělo na Hradčanském náměstí, tu větu pronesl starší pán s dětsky zářícíma očima zahalený do karmínového roucha schopný svojí vnitřní sílou oslovit lidi na celém světě nehledě na státní příslušnost, víru nebo barvu pleti. Protože… cokoli, co člověka udělá lepším, je to, co ho udělá soucitným, citlivým, objektivním, lidským, milujícím, etickým a odpovědným. Důležité je to, jak člověk jedná s rodinou a přáteli, jak se chová ve společnosti a před světem. Možná by si tohle měli nejen politici, ale lidé v Česku a po celém světě uvědomit. To, jak dnešní svět vypadá, jaká je současná politická situace, není bez příčiny.
Nezapomínejme na to, co nám tu zanechal nejen Václav Havel, ale i Tomáš Garrigue Masaryk.
Pravdě a lásce zdar!
+420 111 222 333
Komentáře