„Neopustíte-li tyto oblasti, budete vyhlazeni. Svět se k vám obrátil zády. Nechal vás osudu a nikdo vám nepomůže.“
- Leták shazovaný ruskými letouny nad Aleppem
Nerad se vyjadřuji k politice na internetu. Nebaví mě cpát ani prosazovat svoje názory a vidění světa dalším lidem a leze mi na nervy, když mě mojí přátelé z obou stran politického spektra denně bombardují zprávami o tom, jak se buď stáváme vazalskou republikou Číny, či neomarxistickým experimentem Bruselu. Nechci psát o politice, ani Vám vykládat, proč si myslím, že máte pravdu, či se pletete.
Blíží se Vánoce, nejkrásnější svátky klidu a míru. I bratrství, chcete-li. Svátky postavené na ideálech, na které může být naše křesťanská civilizace hrdá. Zatímco teď plánujeme štědrovečerní večeři, stojíme ve frontě před Pandorou či skládáme Betlém, v jednom městě, asi 500 kilometrů (zhruba stejně daleko jako z Prahy do Hannoveru) od toho skutečného Betléma se odehrávají strašná zvěrstva. Hrůzy, které šokují civilizovaný svět. Mluvím o městě zvaném Aleppo.
Ne, ne, nechci Vám nutit, že Asad a Rusko je zlé a rebelové hodní a milí lidé. V žádném případě. Nechci říkat, že kterákoliv z těchto stran je lepší než ta druhá – Asad, který pod množstvím krve, které má na rukou, už pomalu ani není vidět nebo rebelové, kteří se z velkou většinou (ale ne všichni) od Islámského státu liší jen svým názvem a vlajkou.
Ne. Chci mluvit o normálních lidech, civilistech, kteří se vůbec neliší od Vás nebo Vašich přátel. Rodiče, děti, kluci a holky, staří, nemocní. Jsou horší než my? Provinili se něčím? Nebo byli prostě a jen ve špatnou dobu na špatném místě? Obyčejní lidé. A svět na ně zapomněl. Rodiny s malými dětmi se snaží dostat pryč z beznadějně obklíčeného města a odstřelovači je chladnokrevně střílejí. Malé děti.
Přesně si pamatuji, jak nás v dětství ve škole učili o holokaustu, Srebrenici a Rwandě a všech ostatních genocidách. Naše jediná dětská otázka byla: Proč s tím nikdo nic neudělal? Proč nikdo nic neřekl? Proč se svět otočil k utrpení zády? To ticho mi vadí i teď. Nechci jednou odpovídat na otázky svých dětí, proč nikdo nic neudělal, když v Aleppu na Vánoce zabíjeli obyčejné lidi. Proč se Západ otočil k Aleppu zády.
Před Vánocemi roku 1983 vydal britský muzikant Paul McCartney píseň s názvem Pipes of Peace. Zatímco tuto píseň psal, svět kolem něj mu musel připadat stejně jako připadá teď ten náš nám – na Středním východě se lidé vraždili v horečném peklu tří válek, mladí kluci byli posíláni proti minovým polím, v Argentině junta shazovala lidi z letadel do moře, v Salvadoru lidé mizeli beze stop, v Polsku pod stanným právem Służba bezpieczeństwa mučila a vraždila politickou opozici a v samotné Británii vyhazovala IRA do vzduchu desítky aut denně. V tom všem napsal McCartney trochu naivní píseň, kde vzývá k lásce a porozumění mezi lidmi.
What do you say
Will the human race be run in a day
Or will someone save this planet we're playing on
Is it the only one,
Help them to see
That the people here are like you and me
Hudebně je to takový vánoční popík, s dětskými sbory, piánem a celé je to spíše naivně idealistické, trochu v tom smyslu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. A počkat? Nepřipomíná Vám to něco?
K písní byl natočen videoklip, který připomíná jeden z nejlidštějších momentů 20. století, kdy na Vánoce 1914 uprostřed bojových linií ve Francii, vyšli vojáci znepřátelených britských a německých armád ven ze zákopů a oslavili svátky společně. O pár dní dříve se vraždili šrapnely či trhali na kusy bajonety a teď spolu hráli fotbal, zpívali Tichou noc, vyměňovali si spolu cigarety či čokoládu. Protože pochopili, že lidi tady jsou stejní jako ty nebo já. Něco tak nádherného se opravdu může stát jen na Vánoce.
O pár dní později se už zase pod rozkazy velitelů nemilosrdně vraždili. Celé další tři roky.
Tuto třetí adventní neděli řekl během bohoslužby papež František následující:
"Nesmíme zapomínat, že Aleppo je město, ve kterém jsou lidé. Rodiny, děti, staří, nemocní. Bohužel jsme si zvykli na válku, na ničení.“
Sám přiznal, že se za lidi v Aleppu každý den modlí. Nechci Vás nutit, ani apelovat či snad citově vydírat. Ale až půjdete na Štědrý den na půlnoční mši nebo doma vzpomínat na narození malého Ježíška, zkuste se pomodlit za lidi v Aleppu. Za malé děti, za staré, za nemocné.
Protože nejsou snad Vánoce o tom? O lásce, bratrství a míru?
A možná proto jsou to ty nejkrásnější dny v roce.
Přeji Vám krásné Vánoce!
Zdroje fotek: static.independent.co.uk
resources3.news.com.au
blogs.reuters.com
cdn.zumic.com
Komentáře