Muž četného věku četl.
Četl a četl. Četl filozofickou hantýrku archaismů přemnoženou, četl také prenatální stadium latiny a modlitby kudlanky v traktátech, když na to přišlo, pochutnával si na nevykuklených larvičkách v dosud neobjevených kronikách a měl tuze rád semišové jazýčky bajek a tak četl a četl. Ovšem nejraději se dotýkal. A ze všeho nejraději se dotýkal masitých vazeb knih, ó to ho přivádělo do nejrozkošnějšího stavu vědomí. Po mnoho věků ukájení své touhy, stal se knižním asketou. Jak se to stalo? To když hladil linii úzkého pasu divadelní hry s komediální tématikou. Byl nanejvýš znepokojen, neb po hmatu zřetelně poznal jednu stránku v knize. Znejistěl – Přišlo mu, že pod textem stránky zjevoval se obraz děje mu neodpovídající- v jediném listu papíru rozeznával tisíce nenapsaných příběhů neznámé řeči. Volala na něj jmény, na která si nejasně rozpomínal, vábila ho magickými halucinacemi v mezerách mezi slovy, ze kterých se bůhvíproč staly novorozenci a příšerně vřeštěly. Konečně se v odstavci objevila bradavka a řev nechvíli utichl. Některá slova z knihy se ještě nenarodila a padala klouzavě do stránky na liánách pupečních šňůr. Inkoustová lidskost se proti tomu rozpíjela v mlze. Ještě naposledy stránka zavoněla a zanikla v písmenu S. Posmutněl- bylo to zcela zřejmé - dotýká se lesa, hřbitůvku stromů, kteří pláčou inkoust. Tak muž četného věku nečetl. Nečetl a nečetl. Nepřečetl si ani skládanku potravinové etiketky, ani, že jsou jeho oblíbené zakonzervované hlívy ústřičné ve slevě, pokal se, když zahlédl titulní stránku v novinách a ze zvyku ji svlékal analýzou, nečetl ani úřední lejstra, ty humorné svitky se slovy jako ‚Vážený pane‘ nebo ‚dovolujeme si Vás upozornit‘, které považoval za anekdoty a skládal z nich origami, ba nečetl ani vyhlášky a zákazy a když se na něj nějaký bídák s tváří posetou perlami bradavic a bradou, jež vypadala jako samostatný vícebuněčný organismus obořil ‚Copak neumíte číst, hlupáku?‘ s patřičnou hrdostí smekl klobouk, který byl spíše planetou obývanou moly a titěrným hmyzem, než kloboukem a s fanfárou rozpadající se textilie slavnostně prohlásil ‚Ne, mladý pane, to nesvedu‘
Stará ženština s poprsím jako chapadla medúzy a se svýma dvěma miláčky spotřebiči a vycpaným jorkšírským psíkem bydlela v jednom pražském bytě. Aby ji nebylo tak smutno, u vetešníka koupila si lacině psací stroj, ačkoliv dávala dohromady jen věty holé jako strom v zimě. Kynula nenávistí k těm naparáděncům, k té zlaté mládeži, k těm floutkům s modrou krví – k těm zdegenerovaným souvětím. Copak z nich nějaká ta čárka dělá bohy? Copak jsou hned něco víc, když se kasají šperky ze vznešených slov? Uvažovala napůl žerdě v županu s orientálními motivy, z něhož ji koukaly jen obrovské žahavé bradavky na konci vztekem zkroucených chapadel. A psací stroj trůnil uprostřed, pozoroval to a neměl využití. Stará žena měla obavy, že je proklet nějakou magii nebo vědou, nu zkrátka lecčíms nekalým. Od té doby totiž, od toho soudného dne, co si koupila u vetešníka psací stroj, měla příšerné vize a noční chmury. Přicházely pokradmu, zákeřně se z nich nořila neskutečně dlouhá souvětí ztopořených veršů. Ze všech zákoutí mumlaly si ty své nevkusné rozhazovačné monology. Zavřela okna. ‚To musí šechna slova utratit? Taková škoda! Akorát rozhazují! Na co pak mají věty holé! Holoto jedna?‘ Mlátila do oken snažíc se tu havěť vyhnat, ‚Za jedno slovo navíc by byly vděčné‘ pokračovala s vervou revolucionáře. Každou noc se budila s křikem na jednom z bálů té smetánky a v hlavě ji třeštila kdovíjaká metafora a kdoví jaký verš nebo dokonce – ó ty hrůzo – litanie!. Vědě nikdy moc nepřišla na rozum a tak se obrátila na místní čarodějnici, ta snad bude vědět co s tím. Oblékla si hezké šaty, chapadla strčila do podprsenky, rozloučila se se spotřebiči a vycpaným jorkšírským psíkem a vyšla z bytu. Vědma s cáry látky kolem těla, které nezačínalo a nekončilo, s černou páskou přes oko a s puchýři na řeckém profilu, které vypadaly dočista jako lidská ústa ji už čekala. Chvíli bábě četla z ruky, pak si sundala pásku přes oko a místo oka, jako by tam byla černá díra ‚Každý večer před spanim jedno písmeno abecedy polknout, vyléčena budete. Hrob řádný mu udělejte, ať nepáchá zlo v útrobách vašich‘ zamumlal jeden z puchýřů na nose. Hned co bába přišla domů, svlíkla se, napsala závěť, kde odkazovala svůj veškerý majetek špatně vycpanému jorkšírskému psíkovi a konečně – vytrhla ze stroje první písmeno a dle etikety a nařízení vědmy jej hliníkovou vidličkou a nožem na porcelánu pojedla. Tak počala rituálně požírat písmena den co den. Nějak ji to zachutnalo, prý se ji i vyléčily žaludeční vředy. Jeden den se chudák dnes už nebožka neudržela a začala písmena ze stroje trhat jako jablka, (ze všeho nejvíc ji chutnalo K) nevěděla ubohá, že jsou návyková, a tak se za jediný den předávkovala skoro celou abecedou. Když došlo na písmeno S, cosi ze stroje vykřiklo ‚au‘ tedy spíše táhlé a útrpné ‚U‘ neboť to, co přebývalo ve stroji nemohlo vyslovit písmeno A. Bába to ale už neslyšela, padla do mdlob, vypoulila bulvy a abecedou se udusila, když na ní přišla nevolnost. Mezi dásněmi a pazbytkem krápnikovitého zubu svírala vyzvracené S. Z oloupeného stroje vystoupil mužík, zarostlý souvětími od hlavy až k patě, visela na něm kdejaká nedochůdná dvojčata podobenství a mrtvoly mýtických postav. Promnul si oči a přemístil se reinkarnací do jakési povídky, však už bylo na čase. Sláva mu!
Komentáře