Další semestr v hajzlu

„Tak! Tenhle semestr budu chodit do školy poctivě. Fakt! Žádný jednou – dvakrát za 14 dní, navíc stylem drive thru, tedy jen si udělat podpis na papíru s docházkou a co nejrychleji vypadnout. Na semináři si budu vypínat data – a poslouchat výklad. Nebo přinejmenším aspoň půlku výkladu. Nebo možná jen půlku tý půlky. Přípravu na závěrečné vyinkasování kreditů odstartuji již v průběhu a další zkouškový pak proběhne, na rozdíl od toho právě skončeného, bez probdělých nocí před zkouškou a neurotického třískání se zvýrazňovačem o stěnu při zjištění, že 150 stránek znalostí ústavního či jiného práva se přes tu noc prostě nenaučím,“ říká si přesvědčivě Filip Idealista. Filip Realista, úřadující na opačném koutě hlavy, se pokoutně usmívá nad touto abnormální dávkou naivity.

Je pondělí, první den semestru a v osm ráno s těžkou kocovinou existuje jen jedna možnost, jak navštívit seminář – ve spánku. A to bohužel těžce konzervativní české školství jako uznávanou formu docházky zatím nepočítá. Nezbývá tedy než volit zelené či piráty nebo jakoukoli jinou stranu, která ve svém programu ráda koncentruje iracionální nápady a před téměř okamžitým znovu-usnutím doufat, že oni to brzy změní ve váš prospěch.

Další dny obdobně nasakují alkoholem či jakýmikoli jinými aktivitami vyjma školy jako houba. Nevadí, to byl jen první týden… Do dalšího ovšem člověk vstupuje s handicapem zásadně omezující všední život – prázdným bankovním kontem. To se dílem nadměrného počtu kávoodpolední a alkovečerů pročistilo jako střeva načančané důchodkyně z reklamy na Gutallax premium. Co se dá dělat, další týden škola zase nemá prostor. První housle studentského života nyní hraje práce. A po několika dnech, kdy makáte od „nevidim do nevidim“ jako ten vykořisťovaný dělník v době před vydáním Komunistického manifestu Káji Marxe a Bédi Engelse, vám není nic jiného po chuti, než si sednout s kamarády do Cobry a důkladně si vylejt hlavu.

No a najednou jste v pracovně prokrastinačním kruhu. A tak se v něm točíte jako jak gramofonová deska, než jehla dojede na konec vinulu, což znamená jediné – je tu zase zkouškový a vy jste zase v hajzlu. Školu jsem za uplynulý semestr navštívil asi tolikrát, kolikrát se za rok do syta nají malý Somálec. Navíc půlka toho ubohého počtu návštěv byla jen kvůli obědu v Menze, kdy mi došly peníze a nezbylo než si dát smažák na způsob podrážky od Crocsů, který jsou v puse ještě horší než na noze nebo hnědou omáčku, která nemá ani chuť, a co víc – ani příběh, přičemž tento marketingový nedostatek nemají dnes již ani zubní pasty či osvěžovače záchodové mísy.

No co, začalo zkouškové, já znám z předmětů maximálně tak jejich názvy, ale stále je tu asi týden volného času do první zkoušky. Takže čekám, až z práce všichni odejdou a znásilňuji malou tiskárnu tak dlouho, než mi nevyplive stovky stran papírů, které tvoří „ty stručnější“ výcucy. Když vyjede poslední strana, kopírka je zralá na 14denní dovolenou na Bali v rezortu pro chronicky přepracované tiskové jednotky. Já koukám na štosy papírů stylem, jakým kouká čtyřicetiletý bohém na děti z prvního manželství jeho rozvedené přítelkyně, ke které se právě nastěhoval – vy nemáte rádi mě a já vás, ale nějak teď spolu budeme muset vycházet.

A tak usedám na gauč a začínám číst první výcuc. A než dočtu nadpis, nějakým záhadným způsobem, který nepostřehne ani kamera ve slow motion, se v mé pravé ruce ocitá iPhone. A najednou místo pojmů národního hospodářství čtu, jak malí chlapci v Jihlavské zoo ukopali plameňáka na Týdeníku policie, potom jak by vypadali obličeje celebrit, kdyby byly symetrické na Buzzfeedu, dále jak naložit s přeplatky za elektřinu na Světě neúspěšných. Prostě rozklikávám sebemenší hovadinu, jakou mi nabídne zeď mého Facebooku, jelikož jejich zábavná hodnota najednou v porovnání s učením letí k nebi jako raketoplán. Takto strávíte den, dva, tři. Už jsem přečetl kdejakou internetovou žumpu, udělal si online test osobnosti, dohrál v Age of Empires kampaň za Barbarossu… Takže nezbývá než se začít naplno učit.

Jenže život je plný nečekaných zvratů a pravidelně v tento moment přichází například zjištění, že Netflix právě vyplivl novou sérii Narcos. A tak znovu zahodíte poznámky a nakoupené kafe i energy drinky spotřebujete na to, abyste vydřzeli koukat celou noc.

Zbývá už jen den či dva do zkoušky, začínáte panikařit, a tak s podobně lemplovitými kamarády vymýšlíte co nejefektivnější metody rychloučení, zkracujete 50stranové výcucy na 5 a čtete si recenze na jednotlivé profesory. Tím zabijete veškerý zbylý čas a už zbývá jen poslední noc, kdy se pravděpodobně opravdu začnete regulérně učit.

Ráno v tramvaji cestou do školy potkáváte spolužačku, která přitakává, že se učila taky jen den nebo dva a umí úplnou tužku. Pak ale nevědomky vyhrkne poučku, která byla napsaná v malým písmem učebnici pod čarou, a to navíc ještě v jejím rozšířeném vydání. Není to žádný váš studijní soul-mate, ale prolhaná klamavá šprtka, co se snaží zakrýt, že na tuto zkoušku se učila již ve druháku na gymplu. Nikdy jsem přitom nechápal tuto zastírací tendenci studijních typů. Já bych byl na sebe pyšný, kdybych se dokázal učit třeba 14 dní v kuse. Jenže to by mi někdo musel píchnout dávku sedativ pro afrického slona, spoutat mě na židli a můj telefon a počítač přidělat na špičku žižkovského vysílače. Pak bych to třeba hodinu a půl vydržel.

Takže vcházíte naprosto vymletí do profesorova kabinetu, a zatímco všichni ostatní si špitají „hlavně ne 17tku“, „hlavně ne 17tku“,  vy si v hlavě opakujete „tyvole hlavně ať to je 17tka“, protože je tu jako jedinou relativně umíte. A jak to tak nezřídka kdy bývá, pokud při Vás stál Bůh vysokoškolského bizáru, odcházíte s jedničkou a šprtka z tramvaje brečí na chodbě, protože ji vyhodili, i když uměla všechno i pozpátku.