Protekce pražského poslíčka pizzy

Na konci července jsem začal pracovat jako poslíček pro pizzerii. Jakmile jsem se dostal za barový pult a ocitl jsem se v kuchyni, vstoupil jsem do světa povolání tak neprestižního, ale přesto možná až překvapivě známého, opředeného mýty a legendami. Do světa objevujícího se v každém seriálu, který čítá alespoň pět epizod. Do voňavého internacionálního termitiště.

Jak jsem se tam já, líný Řek, objevil, dokázal jsem si představit jen nadcházející dřinu a utrpení. Práce tu opravdu není málo, ale rozhodně to není každodenní workoholická genocida. Poslíčkování má také nesporné výhody, které jsem si nikdy předtím neuměl představit a o které bych se rád podělil.

První znatelný rozdíl poznáte hned při prvním průchodu historickým centrem Prahy. Jakmile nahodíte firemní tričko a termokrabici na pizzy, utvrdíte se, jak mocně platí přísloví: „Šaty dělají člověka.“ Prodavači Nového Prostoru se vám vyhýbají usilovněji než vy jim ráno, žebráci vás přehlížejí jako vlastní pach, číšníci před restauracemi vám ani náhodou nenabídnou skvělý oběd a africké kolegy na Staromáku ani nenapadne vám nabídnout prožití nejlepší noci ve vašem životě. Když to shrnu, dostanu se centrem kamkoliv třikrát rychleji než běžný smrtelník.

Ikdyž samotná místa určení na papíře působí všechna stejně , ve skutečnosti se můžete dostat na velice zajímavá místa. Do nejluxusnějších rohových kanceláří, pro které by nejlepší advokáti Prahy položili životy, se dostanete pomocí jediného slůvka: „Pizza.“ Většinou stačí i jen expresivně rozhodit ruce a říct neexistující slovo, které alespoň trošku vyzní italsky a máte cestu volnou. Advokáti vás ignorují podobně jako etické jednání. Jen recepční samozřejmě nepřehlédnou dvoumetrového galána s tou smutně nádhernou jiskrou v očích a chtějí ulovit tuhle černou perlu v té stereotypní korporátní bažině. Vidět Václavák ze šestého patra makléřské společnosti je nádhera.

Znám také do puntíku letošní kolekci všech značek z Pařížské ulice. Za to bych chtěl poděkovat své kolegyni disponující soustředěností štěněte s epilepsií a organizovaností důchodců při výprodejích v Kaufláči. Ta mě už párkrát vyslala na tento poznávácí trip úplně zbytečně.

Dostanu se do baru s vchodem za knihovnou, do tajných dveří vedoucích ke směnárnám, do muzeí mučení a sexuálních pomůcek. Kdybych chtěl tak i do postele k ženě generálního ředitele nadnárodní společnosti. (Ten mi ovšem dává pěkný dýško, takže nechávám Roxanu nažhavenou)

Nikdy nepochopím, proč se v akčních filmech na krádež tajných dokumentů skládá zbytečně velká skvadra ve které je na 20 hackerů, 20 mariňáků, sedm bávalých agentů CIA a KGB, dva hlavní bouchači a jedna nepostradatelná modelka. Stačil by jeden poslíček pizzy.