Dneska slavím své 23. narozeniny. Průměrný třiadvacátník ve 14. století by za tu dobu již stihl pohřbít šest ze svých dvanácti dětí, překonat krizi středního věku a pokud by ho do večera neskolila úplavice, mohl si vychutnat šťavnatý tuřín, který dopoledne na trhu vyměnil za svou věrnou manželku. Průměrný třiadvacátník ve dvacátém století by stihl zažít dvě světové války a díky tomu by zjistil, že pokud chce člověk objevovat na cestách nové kraje a lidi, není nic lepšího než se přidat k německé armádě. Moderní třiadvacetiletý člověk jednadvacátého století přemýšlí, jestli někdy bude bydlet ve vlastním, zatímco kouká do svého nového iPhonu za 28 tisíc (protože proč ne), když čeká než se jeho spolubydlící konečně osprchuje.
Dvacet tři let není žádný přelomový věk. Poslední kvalitní narozeniny člověk zažije s osmnáctkou a to bylo prosím pět let nazpátek. Mnoho se toho v našich životech za tak krátkou dobu změní – já jsem byl například ve svých osmnácti letech zapáleným socialistou, který nechápe, jak někomu může vadit taková drobnost jako je veřejné zdravotní pojištění. Dnes mám při představě, že budu muset příští týden státu na zdravotních odvodech zaplatit celý 513,- chuť vypálit Strakovu akademii. Výrazný byl i můj posun v hudebním vkusu – osmnáctiletý Arian odmítal byť jen připustit, že by jeho sluchové orgány slyšely jakýkoliv jiný nástroj než je kytara, bicí a basa, protože jsem se přeci musel narodit v tý špatný generaci. Elektronickou hudbu jsem považoval za dílo ďáblovo, vhodné leda tak k týrání vězňů v Guantánamu. Současný Arian považuje techno za druhý nejlepší německý vynález hned po amfetaminech.
Znatelný je i posun v hodnotách a v tom, co si člověk definuje pod slovem „úspěch“. V osmnácti letech jsem svůj život považoval za více méně dokončený, jelikož jsem dosáhl všech svých dětských snů – dostal jsem řidičák a stihl jsem vidět sudý počet ženských ňader. V 23 letech je to s úspěchem trochu horší. Po krátkém googlení jsem zjistil, že ve stejném věku stihl Paul McCartney napsat Yesterday, Steve Jobs založit Apple a Lil Peep umřít, takže tomu poslednímu závidím asi nejvíce. Já ve třiadvaceti letech považuji za úspěch, když ráno vylezu z postele, dojdu do práce nebo do školy, kde pár hodin střídavě sjíždím facebook nebo reddit a ve tři odpoledne se zvednu a odejdu na pivo, protože jsem si ho přeci zasloužil.
Když už jsem nakousl svět sociálních sítí, i ten se podstatně za pět let změnil. Facebook se během té doby přeměnil z roztomilého webu s obrázky pubertálních spolužaček v největší desinformační centrum světa a stal se tak pouze internetovým ekvivalentem takového toho vašeho staršího kamaráda ze střední, který Vám s naprosto vážný výrazem při brku za školou tvrdil, že nacisti vynalezli létající talíře a že Kennedyho vlastně zabila CIA. A z těch hezkých spolužaček jsou už dneska maminy na mateřský, které mezi sdílením fotek svých mimísků na nočníku poustují, že očkování způsobuje autismus. A tak se svým způsobem tento moderní člověk opět vrací ke kořenům, pod které zřejmě pohřbí i jedno ze svých dětí, které zemřelo na spalničky.
Od roku 2014 se změnila i hlavní témata našich každodenních rozhovorů i novinových článků. Uprchlickou krizi vystřídala krize ekologická, a zatímco před pěti lety se nikdo nepozastavil nad vážením ovoce v igelitovém sáčku, dnes by vás už v některých částech Žižkova místní hipsteři za vaši nerecyklovatelnou pet lahev okamžitě postavili před Norimberský tribunál za zločiny proti lidskosti. Čímž neříkám, že boj za záchranu planety je zbytečný, chraň bůh, ale přijde mi trošku pokrytecké, když vidím některé své kamarády, kteří zásadně nakupují ve jménu světového dobra fazole v papírovém sáčku na místo toho plastového, plácaje se přitom hrdě po zádech, jak myslí zeleně, aby potom letěli naprosto neekologickým letadlem do Vietnamu, kde místní turistický ruch zabije určitě více delfínu než jedno pitomé plastové brčko.
Ekologickému pokrytectví pro mě nasadil korunu předmět naší právnické fakulty s názvem „Právo životního prostředí“. V rámci úvodní hodiny této Meg Griffinové právních předmětů, jsem se od veselé vyučující dozvěděl, že generace mých dětí je odsouzena k pomalé a bolestivé smrti, kterou lze odvrátit pouze pokud se naučíme starat se zodpovědně o naši planetu. Následně mi od paní ekoložky bylo rozdáno na 14 různých papírů, protože lesy zřejmě pod životní prostředí nespadají. Tak třeba se o ně postará aspoň ten král stromů.
A tak mi to od mých osmnácti let přijde se vším – hustí do nás, že s věkem přichází moudrost a zodpovědnost, ale já si zatím stále připadám jako dítě, které neví, co dělá a zoufale se snaží v davu najít toho staršího, dospělého člověka, který bude vědět, co se děje. Ale zatím mám stále větší strach z toho, že nikdo takový vlastně neexistuje a že jsme všichni vlastně jen přerostlé děti s volebním právem a temnou budoucností, kde nás čeká jen smrt, červy a nekonečné prázdno. Tak vše nejlepší k narozeninám Ariane.
Komentáře