Vzpomínka na Formosu

Je půl druhé ráno a já sedím před notebookem. Před devadesáti minuty jsem měl odevzdat seminárku. Píšu ji na téma demokratizace na Taiwanu na seminář s Petrem Pithartem, který je záchranou demokracie poslední dobou obzvláště posedlý. Snažím se ji dopsat, jenomže mysl mi utíká jinam. Celý den. Už jsem si uklidil pokoj, vypral, dokonce i skočil nakoupit. Téma seminárky mi ale stále předhazuje vzpomínky na víkend, který jsem na ostrově zvaném Formosa kdysi strávil. Možná proto je teď půl druhé a konec seminárky v nedohlednu. Možná určitě. Nejradši bych teď ale ksakru psal o tom výletu. Tak jo, uděláme kompromis, dopíšeš teď seminárku a zítra čas na nostalgické vzpomínání, deal? Ok šéfe, tak se do toho pusť.

 

Jsou to už skoro tři roky. Bydlel jsem tehdá na půl roku v Hong Kongu a ještě se v něm rozkoukával, když přišli hoši s nápadem, že si uděláme prodloužený vikend na Taiwanu. Nejdřív jsem váhal, měl jsem v plánu přes víkend zůstat ve městě, ale nechal jsem se přemluvit. Ve čtvrtek jsme letěli.

Taiwan. Stát, který ofiko vlastně ani neexistuje. Většina zemí na světě jeho legitimitu neuznává, za což vděčí zejména svému přetahování o název „Čína“ se svým větším bratrem na pevnině. Přesto tu najdete fungující města, hlučné ulice a dokonce i lidi. A samozřejmě také chrámy. Hodně chrámů. Tou dobou jsem byl v Asii sotva měsíc, takže mi chrámy ještě nevadily. Naopak, strašně mě fascinovaly. Bohatě zdobené komplexy budov se sochami draků a modlícími se Taiwanci, kteří mezi dlaněmi svírali doutnající tyčinky, jejíž vůně se všude rozléhala.

Jenomže chrámů je po Asii moc. Prvních padesát vás zajímá, poté je navštěvujete jen proto, že byly vyznačeny v průvodci, a nakonec se jim s mírným pocitem provinění začnete vyhýbat. Asi jako když jedete s rodinou na dovolenou po Itálii a vaši rodiče trvají na tom, že navštívite každý zajímavý kostel. Je jich tam hodně.

Naštěstí je toho na Taiwanu víc, než jenom chrámy. Třeba pouliční trhy v Taipei, které mi doporučoval i můj asijský spolubydlící. K obědu jsem si tam dal nějakou chobotnici na špejli. Byla dobrá, jen se musí správně okořenit a chutná trochu gumově.

Zbytek odpoledne jsem strávil vnímáním pachů. Člověk jim většinou moc nevěnuje pozornost, ale cestování po Asii k tomu přímo vybízí. Procházením ulicemi se setkáte s tolika zvláštními zápachy, které se svou evropskou nasální zkušeností často ani nedokážete identifikovat. Nová místa a výjevy si pak spojíte se zápachy, což sice zní divně, ale požitek z cest vám to rozšíří o celý jeden smysl.

Nejpůsobivější byl ale celodenní výlet, který jsme podnikli mimo Taipei, do městečka Hualien na východním pobřeží a poté do skalnatého národního parku Taroko. Ranním vlakem jsme ujeli hlavnímu městu a za rozbřesku svištěli mezi vesnicemi, subtropickým porostem a rýžovými poli. Z okna jsem jich pozoroval desítky, ohraničených louží s trsy dlouhé trávy a farmáři s vyhrnutými nohavicemi, kteří se nad nimi skláněli. V pozadí byl vidět Pacifický oceán s vyházejícím sluncem.

Bylo to poprvé, co jsem viděl asijský venkov. Musím příznat – když potlačím své mužské ego – že jsem se v tu chvíli opravdu dojal. Všichni ostatní spali, a tak jsem tam byl jen sám, vnímajíc neznámé a exotické výjevy okolo sebe. V uších mi zrovna hrály písničky Karla Kryla, já vzpomínal na domov a ptal se sebe sama, co tu vlastně dělám. Klučina z Česka uprostřed rýžových polí. Jak jsem se sem proboha dostal? V tomto duchu mi plynul zbytek cesty, ostatní se postupně probouzeli a pomalu jsme přijížděli do městečka Hualien.

Teď byl ovšem veškerému dojímání konec a nastala tvrdá asijská realita. V Hualienu jsme si pronajali skútry a cestu do horského národního parku odfrčeli na nich. Zde je nutné podotknout, že jsem takový stroj řídil poprvé. Samo o sobě to není problém, na skútru se naučíte jednoduše. Jenom je to o něco dobrodružnější, když si zkušební jízdu uděláte v asijských ulicích, kde se to skútrem hemží červená nečervená. Kdyby vám to jako úvodní lekce nestačilo, doporučuji ještě vyjet po serpentinách do národního parku v horách během bouřky. Stojí to za to. Upřímně, národní park Taroko za to opravdu stojí. Kromě roklí a divokých vod zde najdete schované krásné pagody a - kdo by to byl řekl - chrámy.

Mnohem víc mi ale v mysli utkvěla cesta zpátky, kdy jsme za tmy a deště ujížděli do Hualienu, abychom stihli vlak do Taipeie. Křečovitě jsem promrzlýma rukama svíral řidítka, vyhýbal se dalším účastníkům provozu a v duchu si říkal, že jestli přežiju tohle, tak už ten zbytek života snad nějak doklepu.

Vlak jsme stihli, ranní letadlo také a v neděli odpoledne jsem se na koleji v Hong Kongu svalil na postel. Na víkendový výlet to nebyl špatný zážitek.

Tak. A teď bych ještě mohl dopsat tu seminárku.