Utajované šifry rozsudku v adresách
pamětníci pláčou do záclon,
ve vězení města, kdo by měl šanci?
Není jak uniknout a záclony jsou mokré.
Hlídací obrazy na stěnách štěkají,
ale jsou na hřebíku a ten jen pevně drží v zajetí.
Revoluce koberců se nepodařila ani jednou.
S hlasitým šploucháním vln z rozlité kávy, džusu a piva,
přidaly by se i sliny, ale prý jsou moc lidské,
raději se zašijí v koberci a konvertují k plísním,
Ovšem než tak vyhnanci těla učiní, neodpustí si :
„Co ty náfuko pomerančový,
ty nesloužíš lidem?
A jsi-li vůbec z pomerančů?
Pche, kdo ví?
Ta továrna tě tedy naučila mravů.
Já jsem kus člověka a vy tři?
Směšný sluhové, vězni fabriky, odsouzeni na popravu.“
V mozaice vzorů se rýsuje prokletí
smutku,zhnusení a hrdosti
Koberec statečně přijme svůj osud a posteskne si po domovinách.
Ožívají v každém vláknu
každé vypráví jiný příběh tisíce a jedné noci,
Má paměť v parketách,
děravou a propálenou.
Kdyby se tak pro ní směl natáhnout,
má ji před očima, ale ví, že kdyby tak učinil,
už nikdy by nevzlétl do daleké Persie, neboť
by byl obtěžkán příliš mnoho dialogy,
které tam pohodily lidé
a naneštěstí, slétly by se na něj jako supi,
lační po odpovědi
a to koberce nesvedou.
Ano, připouštím, mají svojí řeč, ale ta je příliš nepochopitelná
a chtěla-li bych ji odhalit, musela bych znát nazpaměť tu fascinující pravidelnost
nití, které se jenom snaží pochopit jiné pravidelnosti:
Pravidelnosti skvrn v srsti levharta, v květech růže, ve které je prý ukryto jakési prastaré proroctví, v hlavolamu šípů na hřbetech dikobrazů, pravidelnosti, které jsou stejně odrazem jiných pravidelností a kdo ví, zda nejsou také jenom hádankou a až za nimi se rýsuje jakýsi obraz, který se transformuje, dle rukopisu autora zrcadla.
To se pak na sebe dívají dva odrazy, možná se napodobují vzájemně.
Revoluce koberců se nepodařila ani jednou.
Pamětníci se vsákli do záclon, nepřežili by totiž smrt domů,
na jejichž popelu vyvstanou skleněné paláce sterilního prázdna.
Domy si tajně přejí dát jim svou duši, vždyť by to ani nebolelo.
Ale na to jsou paláce příliš úzké a duše domů jsou emancipované a zdobené post-moderní korzety z vyleštěných oken a perlami reklamních plakátů se jim hnusí
Někdo by mohl namítnout, že se tam nevejdou, ale tak to není, dokáží se totiž protáhnout i tou nejtenčí rýhou ve zdi.
Často vyplňují díry po dlažebních kostkách na lenochodnících.
Matně si vzpomínám, jak mi kdosi říkal, že znají osud každého jedince, který po nich projde, ale jsou moc líné na to, aby držely v paměti jeho kroky.
Pamětníci se zatoulali v záclonách
a na nebi létají koberce.
Komentáře