Červen

Přistoupil jsem do vesnického kocrbusu a tam pihovatá slečna, že zrzavější slečnu jsem snad nepoznal. Usmál jsem se na ni takovým tím od kraje do kraje půlměsícem idiota, který jako kdyby ještě nikdy neviděl ženu, a pokud někdy nějakou viděl, byla to maminka v jeho třech letech, kdy ještě mozkovna nebyla ready na memorování, a tak tu vzácnou vzpomínku na druhé pohlaví paní Beauvoirové nadobro vypustila. Můj mozek zapojil rychlou kalkulaci všech odrazových a zrcadlových ploch, všech úhlů dopadu a odrazu, kde by bylo možno civět na onu zbožštělou rezatost a zároveň si zachovat vizáž spořádaného spoluobčana. Svůj výpočtový zásek u jejího sedadla jsem zakryl broukáním jakésik písně a mrmláním si pro sebe – „kam s tím zavazadlem“. Slečna byla v zákrytu a sedačky vysoké, nezbývalo proto nic jiného než vsednout do stejné řady, což by možná nebylo nápadné, kdyby v autobuse neseděl jen jeden meziválečný stařík vepředu a nějaký vyvalený pivní pupkatý pracant na zádi. Abych rozptýlil svůj sedací manévr, prohlížel jsem si svědomitě prostor pod sedadly a zahučel polohlasně – „dobrý, tady se to vejde“, glosujíc tak příhodné místo pod sedadly pro můj ultra vak. Kdyby toto příhodné místo nebylo pod každým sedadlem úplně stejné, možná by tento akt nabyl i určité věrohodnosti. Rozšafný řidič, který ještě nenastartoval motory svého korábu náhle, patrně zaujat mou samomluvou, zahlaholil: „Vidíte, nechcete si to dát dolů? Já vám to votevřu, tam je místa dost.“ „To je dobrý,“ hlesl jsem zaskočen. „Tady je takový příhodný místo.“ „Blbost, si to dejte dozadu, tam kde se dávaj kočárky, pane. Pod těma sedadlama se vám to sežvejkne a navíc to strkáte na místo kde sou kola, tam je to pitomý.“ Řekl jsem sice díky, ale bylo v tom spíš – podpálím vám celej tenhle pitomej autobus i s vaším prostorem na kočárky. Hodil jsem si na místo alespoň mikinu, abych si označil teritorium, umístil vakovinu do vymezeného prostoru a bohorovně se usadil opíraje se při tom o bok autobusu, ladně jsem nasadil brýle a kochal se slunečním svitem. I tento tah byl by účinným manévrem, nebylo-li by slunce celou dobu usazené pouze v její části autobusu. Leč ona četla jakousi biologii, listovala kostmi, hrála si s tužkou ve vlasech a má existence a vůbec celý busový environment ji byl lhostejný. Měla bílé tričko a pod ním propíchnuté bradavky bez podprsenky, byla zrzavě okatě nalíčená, hrála si ustavičně s vlasy a nad vším tím masem a skelety se střídavě kabonila a smála, až to skoro vypadalo, že nečte lidskou matérii, ale výživný román či lehkodušnou satirku. Vejral jsem na ni zpoza černých skel jak vášnivý túrista a skládal obrazy blízké i neblízké budoucnosti. Když jsem nám vymyslel už třetí svatbu, neb bychom se z důvodu dynamiky a vášnivosti vztahu dvakrát rozvedli a zase sezdali, tentokráte kdesi na Nordkappu, šleháni ostrým mořským větrem při západu slunce, kde bychom své ano museli křičet, abychom přehlušili vítr, a pak trávili dlouhé posvatební noci na plachetnici v rozbouřeném chladném moři, když už jsem jí přimyslel Nobelovu cenu za nové objevy v genetice, byt ve Stockholmu, vilu v Itálii a dvě zrzavé dcerky jako vystřižené z Pipi dlouhé punčochy, náhle si počala balit všechny ty kosti a začala vystupovat. I zpanikařil jsem, neb mi právě celá má budoucnost, tři svatby, Stockholm i mé milované dcery Lilly a Molly právě vystupovali v jakýchsi Počanovicích. Při autohavárii ba i při loupežném přepadení reagoval bych patrně bystřeji než nyní. Mé tělo seplo s hlavou, když už jsem slyšel její lodičky na štěrku punkové vesnické zastávky se sedřeným žlutým „bus“. Vystřelil jsem ze sedačky jak závodní chrt z boxu a vyskočil z autobusu nedbaje schodů ani hřmotného halasu za mnou. Než jsem se stihl zorientovat přistál mi na zátylku můj ultra vak, který mi dobrosrdečně přihrál pivní pracant, když viděl poblouzněného mladíka v nesnázích. Zavazadlo mě přikurtovalo k zemi, odjíždějící autobus vnesl do situace kouř a rozvířil prach a z nedalekého kurtu se prudkým větrem vznesla mračna antuky. Červená se chytala na její tričko, do jejích vlasů a ladila s jejími pihami. Skryla si tváře do dlaní, dokud vítr nepolevil. „Červenáte se,“ řekl jsem tlumeným lehce přidušeným hlasem. „Vy víc!“ zasmála se nade mnou, jak nad tím masem a kostmi v biologii a já cítil, jak se o betonový patník autobusové zastávky červenám, hodně červenám.