Tento rok na podzim uběhne již 10 let od mého snad nejpodivnějšího zážitku. Psal se rok 2005, reklamy na Vodafone pomalu nahrazovaly ty oskarovské, Paroubek doma masturboval nad fotkami zmlácených technařů z CzechTeku a mně bylo 9 let a o přestávkách ve škole jsme si posílali Big City Life přes infračervený port, ale doma jsme tajně poslouchali ještě heterosexuální Anetu a její „Hříšná těla, křídla motýlí“. Zlatý časy.
Jednoho říjnového odpoledne se moje matka vydala na nákup a mě se sestrou, k naší úlevě, nechala doma. Ségra Veronika, tenkrát šestnáctiletá puberťačka, ležela v pokoji, četla si fotokomiksy v Bravo Girl, přemýšlela, kde si schovala cigára, a občas si před zrcadlem střihla Madonnu (která už tenkrát slavila asi 74. narozeniny) v rámci horlivého tréninku na druhou řadu Superstar. Já jsem byl také v pokoji a pravděpodobně jsem přemýšlel nad způsobem, jak se dívat na noční erotickou část VyVolených, a odvážně snil o pokračování Jurského parku.
Vzdálené bručení přijíždějícího auta mě dohnalo do předsíně, z které se vchází přímo do garáže, a jakožto hodný a ochotný synek jsem čekal na první nálož nákupních tašek. No, spíš jsem chtěl co nejdřív zjistit, zdali mi mamka v Hypernově koupila ten Beyblade, co jsem si přál. Ať už tak či onak, stál jsem ve dveřích do garáže a jelikož se už blížily Dušičky, koukal jsem na matku, která hopsala kolem auta a s dvěma věnci v rukou, („Vzpomínáme“ na jednom a elegantní černá stuha bez nápisu na druhém)mi vysvětlovala, že se v obchodě nemohla rozhodnout pro jeden, tak vzala raději oba. Užuž mi chtěla představit i všechny druhy svíček a kahánků, které pořídila, ale když viděla můj nezájem o její hřbitovní kolekci, raději mě požádala, ať zavřu venkovní vrata. Před garáží, ve které jsme se právě nacházeli, se rozprostírá malý dvůr a plot, jehož část tvoří i široká vrata, která vedou přímo na ulici. Stisknul jsem tedy příslušné tlačítko na zdi a hnědá brána se začala líně zavírat. A v ten moment to přišlo.
V momentě, kdy se vrata skoro už úplně zavřela, jsem zahlédl najednou něco, co se dostalo mezi ta dvě zavírající se křídla a s hrozným skřípěním je zas roztlačilo od sebe a dalo se to do pohybu směrem k nám. Teprve až když se černý flek dostal na dvorek před garáž, spatřil jsem, že je to nějaký chlápek. Prostě asi třicetiletý udýchaný Vietnamec v černé kožené bundě, který se vzápětí rozběhl ke mně a mamce směrem do domu. Strašně jsem zakřičel a zabouchl jsem dveře do garáže a zůstal jsem nehnutě stát v předsíni. Myslel jsem, že v další vteřině se dveře rozletí a ten magor vběhne za mnou do domu. Nestalo se tak. Zůstal na druhé straně s tou chodící sadou věnců a kahánků, mou matkou. Z garáže jsem slyšel nějaké zvuky a hlavně to, jak máma křičí. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nevěděl jsem, jestli už není třeba pozdě a jestli ten Vietnamec mámu třeba už neutopil v instantní Pho, anebo neuhodil hůlkami. Ale nechtěl jsem myslet na nejhorší. V ten moment jsem si vzpomněl na sestru a pomalým krokem, který mi strach povoloval, jsem se vydal za ní.
„Co tady chceš, ty malej smrade?“ uvítala mě sestra jako vždy s otevřenou náručí. „Veru, Veru, tam je nějakej pán, on nám vběhnul do garáže nějakej pán“ vyblekotal jsem ze sebe. „Co to meleš prosimtě, jdi pryč a nech mě bejt“ odsekla sestra a pokračovala ve čtení bravíčkovské poradny plné menstruace a raného pubického ochlupení. „Ne, já to myslim vážně, ségra, fakt je tam nějakej týpek v garáži, pojď se podívat sama“ vykoktal jsem už se slzama v očích. Pamatuju si, jak se ve mně mísil strach z toho Nguyena v garáži s nasráním z toho, že mě ta blonďatá pipina nebere vážně. „Seš trapnej, co to je za debilní vtipy zas, raději mi řekni, kde je máma“ vyprskla na mě Veronika a zesílila Madonnu. Teda vlastně Abbu. Nebo Madonnu? „No ta je tam v tý garáži s nim!“ zakřičel jsem už hystericky a sestra se posadila na posteli. „Hej, co děláš, vždyť ty skoro breč…“ divila se konečně sestra a aniž by stihla dokončit větu, z garáže se ozvalo několik mužských hlasů, jak na sebe křičí. Ségra okamžitě vstala a společně jsme se pomalu vydali do garáže.
Šli jsme pomalu chodbou a občas jsme z dáli slyšeli nějaké zvuky. „Do kuchyně pro nůž nemůžeme, to je moc daleko“ poznamenala potichu sestra, „co když už je někdo z nich v baráku, musíme mít něco odtud“. Načež se otočila do komory, kterou jsme právě míjeli, a vzala si do ruky obří Pronto na nábytek a pošeptala mi něco, na co nikdy nezapomenu: „Můžu mu to stříknout do ksichtu a pak ho tim ještě praštit, ne?“
Posouvali jsme se pomalu domem, ozbrojení čističem, který odstraní skvrny a mastnotu ze všech povrchů (dřevo, umělá hmota, sklo) a má neobyčejně dlouhodobý antistatický účinek, nevěděli jsme však, jestli dokáže ochránit nás. Když jsme se s výrazem Horatia Caina dostali do předsíně, jasně už jsme slyšeli, jak někdo silně huláká v garáži. Sestra sebrala všechnu odvahu a míříc Prontem před sebe otevřela prudce dveře. V tom okamžiku jsme oba koukali do hlavně pistole. Pravděpodobně jsem si tenkrát učůrnul, ale únik moči následovala úleva, když jsem zjistil, že člověk, který zbraň držel, nebyl křičící asijský vetřelec, ale křičící český policista. „Zavřete okamžitě dveře!“ rozkázal nám. Sestra schovala svůj vražedný nástroj a ukryli jsme se v předsíni. Čekali jsme asi 5 minut a najednou se v předsíni objevila máma. Byla už sama, úplně roztřesená a stále držela v rukou oba dva věnce. To, co se stalo v garáži, známe z jejího vyprávění následovně.
Když jsem hrdinsky utekl do předsíně a nechal mámu v garáži na pospas našemu nezvanému hostu, začaly se dít divy. Chlap prý zaběhl do garáže a snažil se vmáčknout za auto, což mu moc nešlo, jelikož mezera mezi zdí a autem byla opravdu malá. Navíc, když se tam snažil doslova „vetřít“, sunul se podél zdi, na které máme do dnešního dne fleky od jeho krve (možná bychom už měli vymalovat). Než se úplně zamáčknul za auto, začal na vystrašenou mámu dělat „pššššt, pani, prosim, pšššt“ a přikládal si prst na pusu. Mámu to prý tak rozčílilo, že jí opustil veškerý strach a začalane něj řvát, ať okamžitě vypadne z její garáže a že pro něj není žádná „pani“ a ať kouká zmizet. Jsem si jistý, že použila i své oblíbené „migej vodsuď“, jehož etymologický původ je snad i záhadnější, než Marie Pojkarová. Vietnamec prý vypadal poněkud překvapeně, když viděl matku, vyzbrojenou smrkovými kruhy, nicméně svou pozici nezměnil a za autem setrval i nadále. Pár vteřin na to se ozvalo bušení a hlasité volání. „Okamžitě otevřete ty vrata, dělejte!!!“ řvalo z ulice komando zahalených policistů. Když se brána, polorozbitá od naší krvavé návštěvy, pomalu otevřela, policisté vběhli dovnitř a začali řvát na schovaného magora: „Vylez, vylez ty hajzle! Pocem a hned!“ Uprchlík prý ve svém doupěti jen vrtěl hlavou a jelikož to očividně nebyl Bulhar, policista pochopil, že se mu zpoza Renaultu za žádnou cenu nechce. Velitel tedy vytáhl revolver a několikrát zopakoval svou výzvu. „Dělej! Vylez! A myslim to vážně, ti řikam!“. V ten moment jsme právě otevřeli dveře a sestra tasila enormní leštěnku. Ještě, že jsme to neschytali my. Po našem opětovném úprku do bezpečí předsíně už prý policajtovi došla trpělivost a chlápka si za límec vytáhl ven, třísknul s ním o dlažbu, spoutal ho, poděkoval za spolupráci a celé komando tajné policie ČR bez jediného vysvětlení či omluvy odešlo. A to by ani nebyl ten největší fór. Z balkónu z protější strany ulice na matku poklidně zavolal soused od svého odpoledního cigára: „Haha, tak to bylo fakt dobrý! A co to vůbec bylo?“
Nikdy jsme se nic nedozvěděli. Dodnes nevíme, proč ten muž vůbec utíkal a co to vlastně mělo znamenat. Jen nám stále vrže venkovní brána. Ostatní věci dopadly taky tak nějak poklidně. Máma nakonec zvolila věnec s elegantní černou stuhou, sestra Superstar nevyhrála, protože není ani lesba, ani Romka a Jurský park 4 mi můj dinorgasmus způsobí už tento rok. A kdyby nebyly dodnes na stěně v garáži ty skvrny od krve, tak to nám třem hrdinům nikdo nikdy neuvěří.
+420 607 724 355
Komentáře