Třetí ročník na vysoké škole je pro některé (ano, ty ukňourané, ke kterým se každoročně hlásím) studenty ten nejtemnější, jelikož se definitivně musí smířit s tím, že všechny jejich naděje na vyplnění rodičovských slibů ohledně tohoto studia vyhasly.
Určitě jste alespoň jednou v životě slyšeli věty jako: „Na výšce potkáš nejlepší kamarády na celý život.“, „Na výšce jsou opravdu inspirativní učitelé.“, „Na výšce zažiješ nejlepší roky života.“
Co se týče první věty… Ano, pár přátelství poháněných zejména společným nepřítelem v mém případě vzniklo. „Proč se koukáte ven z okna? Já vím, že svítí sluníčko. No ale to je spíš smutný… Pamatuju si, jak jsem na univerzitě nesnášel sluníčko. Všichni to brali jako důvod jít ven na pláž. Nikdo se neučil. Když svítilo sluníčko, lidi hned zapomněli, že se mají učit. Já jsem byl v knihovně sám.“ Naštěstí nejsem jediná osoba, které se při motivačních historkách některých učitelů začnou navzájem požírat orgány. Ale je nás málo.
Většina studentů totiž svádí individuální boj, ve kterém je nepřítelem kterákoli dýchající bytost ze stejného oboru. Mýtus o skvělých přátelství byl definitivně potvrzen, když nám učitel nedávno oznámil, že někdo z nás si v anonymních evaluacích stěžoval na nedostatečné testování ohledně povinné literatury. „Že prý jsou mezi námi tací, co povinné knihy nečtou, a i přes to projdou zkouškou. A že to není spravedlivé vůči těm, co ty knihy čtou.“
Myslela jsem si, že podobné kýčovité podrazy jsou jen v amerických filmech, kde jsou takoví šprti exemplárně potrestáni hlavou v záchodě a následně jsou na noc zamčeni ve skříňkách. Očividně ne.
Co se týče věty druhé. „Na výšce jsou opravdu inspirativní učitelé.“
Ano, obrovský obdiv patří všem těm učitelům, kteří celý svůj život zasvětili získávání titulů, jako když dítě sbírá bobříky za účast na jeho prvním skautském táboře. To zmínit musím, jinak bych šla do pekla.
Ovšem slovo „inspirativní“ jsem přehodnotila ve chvílích, kdy se některé předměty změnily na politicky hyperkorektní feministickou propagandu.
Nebyla jsem zrovna dvakrát inspirovaná na hodině gramatiky, kde se učitel styděl načrtnout na tabuli siluetu ženy, a tak místo toho nakreslil čtverec.
„Dobře, tady ten čtverec je, jakože žena.“
„Tak načrtněte takový ten piktogram, jako je na záchodech.“
„Ne, ani to radši ne. To by mohlo nějakou ženu urazit. Prostě si představte, že tady ten čtverec je žena.“
A tak jsme celou hodinu pracovali se čtvercem/ženou a každé slovíčko ženského rodu mělo šipku ukazující na čtverec/ženu.
Zajímavé však bylo, že piktogram muže nakreslil bez problémů a žádného chlapa se v tu chvíli neptal, zda se cítí být uražený, zda se mu něco nelíbí, zda mu něco připadá pohoršující.
V tu chvíli jsem se zhrozila. Už je to i u nás. Všichni ti učitelští, progresivní, barvoslepí, transgenderoví poserové. Kolaboranti, kteří jsou ovlivněni feministickou vlnou tak moc, že se ve výsledku stydí nám otevřít dveře, pomoct s kufry, půjčit kabát, doprovodit pozdě večer domů nebo nakreslit ženský piktogram, aby nás náhodou jako ženu neurazili...
Pánové, prosím, nedejte se. Zůstaňte muži, buďte rozhodní, silní a k nám se chovejte jako gentlemani. My vás takové potřebujeme. Věřte mi, že pro ženu je tohle tisíckrát přitažlivější. A ve volném čase si pak po zdech kreslete třeba kosočtverce, to je mi už jedno.
Další vysoce neinspirativní hodina bylo psaní. Jednalo se jak o kreativní, tak o formální psaní v cizím jazyce, které jsme si měli během semestru nacvičit. Nic divného. Teda až dokud jsme v učebnici nedošli k celé kapitole, která studenty učila vyjadřovat se KOREKTNĚ a NESEXISTICKY.
V učebnici byly vypsané příklady, a to nejprve v nesprávném znění a následně v korektním. „nesprávně: Mexičani - správně: Mexičani, Mexičanky nebo mexický lid, nesprávně: uklízečky – správně: uklízecí personál, nesprávně: doktoři a sestřičky – správně: lékařský/zdravotní personál…nesprávně: ošklivý – správně: kosmeticky odlišný, nesprávně: vrátnice – správně: kontrolorka vstupu…“
Takže namísto: „hnusná Mexičanka, která vždy chtěla být sestřičkou, ale byla moc blbá, a tak skončila jako chudá, smradlavá a nepříjemná vrátnice.“ bychom měli říct: „kosmeticky zvláštní členka mexického lidu, která vždy chtěla být součástí lékařského personálu, ale byla až moc intelektuálně výjimečná, a tak skončila jako ekonomicky vyčerpaná, tvrdě pracující a zajímavě naladěná kontrolorka vstupu.“
Můj osobní a nejméně inspirativní favorit byla však hodina čtení, během které rozebíráme úryvky ze známých amerických nebo anglických románů. Úryvky rozebíráme od děje, přes jazyk textu až po psychologickou analýzu jednotlivých postav. Nic divného. Teda až dokud jsme nezačali rozebírat úryvek, který byl o manželském páru, co po letech ztratil jiskru. Úryvek popisoval jejich hádku, která vypukla po tom, co se manžel vrátil po práci domů.
„Co tam ještě v té jejich hádce vidíte? Ano, ona je nešťastná v manželství, začíná všeho litovat. Ano, z něho je zas cítit, že ji pořád miluje, ale už to není to, co bývalo. Ještě něco tam ale můžeme najít.“
Třída mlčela, protože jsme celý text po hodině a půl přímo vyždímali a nikdo nevěděl, co se po nás ještě chce.
„No přece sexismus! Ve třetím odstavci, kde ji říká: „Měla bys být přeci ráda, že jsi těhotná.“ Tak to je jasný sexismus, na to jsme zapomněli.“
Pro ujasnění, manžel se vrátil po celém dni urvaný z práce domů. V neuklizeném bytě našel svou znuděnou těhotnou manželku, jak sedí v křesle, popíjí whiskey, pokuřuje cigarety a sleduje televizi...
Ovšem kvůli kouzelnému slůvku „sexismus“ si i v této situaci musí manžel dávat pozor na jazyk a volit správná a citlivá slova, aby neurazil svou těhotnou ženu, která právě vědomě ubližuje svému nenarozenému dítěti a naprosto zanedbává manželký život.
A my, jakožto progresivní studenti vysoké školy, za použití tohoto slovíčka dostaneme od učitelky pochvalu.
Katarína Brányiková
Komentáře