Muzeum Kampa je uměleckou institucí, kterou nemůžete na současné kulturní scéně minout. Najdete v něm mimo jiné i unikátní sbírky Františka Kupky a dalších československých emigrantů, které jeho zakladatelka Meda Mládková věnovala českému národu. Ačkoliv jde o privátní instituci, její návštěvnost je srovnatelná s Národní galerií.
Muzeum nám pomohlo s naší kampaní na Hithitu, a tak jsme si o něm povídali s panem Jiřím Pospíšilem, předsedou správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, jež instituci spravuje.
Jaká je historie muzea Kampa? Jak je jeho vznik spojen s Medou Mládkovou?
Muzeum Kampa je největší privátní muzeum v České republice, které v roce 2002 založila Meda Mládková jako výrazná mecenáška a sběratelka československého umění a umění ostatních státu východní Evropy. Založila Nadaci a svojí sbírku umění věnovala českému národu. Nadace nese její jméno a spravuje a vlastní celé dílo, její majetek a stará se o muzeum Kampa. Meda Mládková je mimořádná osobnost, řekl bych, že v soudobých československých dějinách, vlastně i dějinách střední Evropy neznám žádnou podobnou mecenášku. Kromě umění ji fascinovala i politika. Tím, že žila v Americe se pohybovala v politické smetánce ve Washingtonu. Znala např. Kissingera a Brzezinskeho. Často říkávala, že kdyby byla mladší, kandidovala by ještě v České republice na prezidentku.
Existuje tedy někdo, s kým se Meda může paralelně srovnávat?
Myslím, že nikoliv. Znám celou řadu bohatých lidí, i na Západě. Kteří se třeba rozhodnou založit muzeum, nadaci, filmové studio, ale mají to trochu jinak. Meda to nebudovala jako sebeprezentaci, ale nakupovala a prezentovala umění, aby finančně pomohla autorům.
Takže to nebyla čistá sběratelská vášeň?
Ne. Měla motivaci pomoct autorům, kteří za komunismu nemohli vystavovat, prodávat, a proto neměli peníze na živobytí. Považovala za vhodné a nutné jim pomoct, koupit umění, ukázat ho v zahraničí a současně jim poskytnout finanční prostředky. Pro umělce byla obrovskou morální a finanční podporou.
Za komunismu trpělo mnoho autorů frustrací, neviděli smysl v tom, něco tvořit. Najednou přijela z Ameriky a řekla, že to má smysl a že to dělají dobře a že se to v zahraničí určitě uchytí. Psychicky jim pomohla. Mnoho lidí na to dodneška vzpomíná. Tyto příběhy byly pro lidi hrozně důležitý. Její heslo bylo: „přežije-li kultura, přežije i národ“ a teprve sekundárně vznikla sbírka, protože Meda chtěla lidi finančně podporovat. Meda nebyla primárně sběratelkou.
Komu konkrétně takovým způsobem pomohla?
Těch případů je spoustu. Takhle Meda např. v 70. letech zařídila v Guggenheimovu muzeu výstavu Jiřího Koláře a Stanislava Kolíbala, to byla nevídaná událost. I dneska by to byla nesmírná pocta vystavit Čecha v takovém muzeu. Jinak svou vášeň soustředila hlavně na Františka Kupku, to byla sběratelkou, protože on už v té době nežil. Když se na trhu objevil úžasný obraz Kupky, o který měla zájem Národní galerie ve Washingtonu, Meda tam tehdy prodala jeden ze svých domů, koupila tento obraz a věnovala ho galerii. Teď visí v hlavním sále vedle Picassa.
Jak funguje chod samotného muzea? Kolik výstav ročně v muzeu pořádáte?
Ono to funguje tak, že samotné galerie nekupují umění. Dostávají ho darem od mecenášů.
V muzeu míváme tak 12-15 výstav ročně. Zaměřujeme se převážně na československé umění. U nás je velký zájem vystavovat, máme plán na 3 roky dopředu. Kdyby to muzeum bylo 3x větší, stejně ho zaplníme. Hodně výstav odmítáme, jsme opravdu prestižní instituce. Asi po Národní galerie nejprestižnější.
A co se týče návštěvnosti v porovnání s ostatními institucemi?
To úplně nevím, ale máme návštěvnost kolem 150 tisíc ročně, což je na české poměry vysoká návštěvnost, srovnatelná s Veletržním palácem. V Čechách není bohužel tak velký trend navštěvovat muzea jako v zahraničí. Podobná instituce podobného zaměření v jiných státech má ročně o 100 000 lidí více. Rozdíl je v tom, že v zahraničí jsou děti už od mládí vychováváni k navštěvování galerií. U nás je bohužel výtvarná výchova akorát tak prostorem k malování jelenů a obrázků dárku, co dostali k vánocům a podobně.
Kolik je u vás návštěvníků cizinců?
Třetina cizinců. Když k nám chodí cizinci, chtějí vidět primárně Kupku, protože máme největší primární sbírku a Kupka je jméno, které je světově známe. Díky Medě Mládkové. Díky ní je vnímaný jako světový umělec. Je to jediný český autor, který je zapsán v dějinách umění. V roce 1911 představil vedle Kandinského první abstraktní obrazy a rovnou v Paříži. Např. Mucha je jen líbivý a proto ho lidé mají rádi.
Máte určitá témata výstav, které zásadně nevystavujete?
Živé umělce.
Lze Muzeum Kampa nějak odlišit od ostatních galerií?
Ano. Sbírkou Františka Kupky, to je jedno téma a pak umění 2. Poloviny 20. Století. Jak čistě československé, tak s mezinárodním přesahem. Většinou se vztahem k Medě, buď autory znala nebo sbírala podobné. Dneska máme největší sbírku emigrantů. Lidé, kteří po roce 1968 odešli z Československa, ale pořád zůstali součástí československé kultury. Dalo by se říct, že se soustředíme obecně na poválečné umění. Umělce z generace Medy Mládkové. Meda je ústřední osoba, dalo by se říct, že je jakousi značkou našeho muzea.
Jakým způsobem fungují pronájmy výstavních ploch?
Je to individuální. Když vystavujete autora, který je světově známý a přinese vám velkou návštěvnost, muzeum platí zápůjčiteli. Nejsme komerční muzeum, nepronajímáme ke komerčním účelům. Když vystavujeme autora, o kterém víme, že je kvalitní, ale není tak známý, aby návštěvnost pokryla náklady výstavy, snažíme se ním gentlemensky domluvit, že nám nějaké dílo věnuje do sbírky.
Nebyl někdo proti založení muzea, třeba proto, že nechtěl konkurenci?
Často děláme výstavy, které by vlastně měla dělat Národní Galerie a nedělá je, prezentace některých méně známých, ale kvalitních autorů. To jasně říká, že založení muzea mělo smysl. A vyplňuje mezeru mezi galeriemi. Pořádáme výstavy, které by měl dělat stát. A činit autory známými. Tuto roli jsme my částečně převzali. Děláme výstavy, které ostatní instituce nedělají. Kupka, emigranty.
Jaká je Vaše role v Muzeu Kampa?
Já jsem po Medě Mládkové doživotní předseda správní rady nadace, ochránce odkazu Medy. Teď vlastně plním stejnou roli, kterou plnila Meda.
Vy jste byl také sběratelem?
Částečně. Měl jsem to štěstí, že jsem měl na střední škole učitelku, která nás nenutila kreslit jeleny, ale brala nás na nejrůznější výstavy a vychovala ve mně lásku k výtvarnému umění. Kreslit neumím, ale vychovala ve mě náruživého obdivovatele.
Jak jste se s Medou seznámil?
Já jsem se s Medou léta znal, přátelili jsme se. Můj vztah k umění znala, testovala mě a pár let přemýšlela o rozhodnutí mě pověřit správcem, protože neměla děti a poté to oznámila v České televizi, aniž by to oznámila napřed mně. Má role je čestná, nemám z toho žádné peníze, nejsem ani vlastníkem. Vlastníkem majetku Medy je nadace, já jsem pouze doživotním správcem.
Nabízí se otázka, zda Česká republika podporuje umění dostatečně…
Pravdou je, že oproti zahraničním zemím stát zde přispívá mnohonásobně méně. Je to poměrně velké břímě uživit soukromý muzeum v českých poměrech, kde většina národa podporuje pivní slavnosti a hokej.
+420 731 251 860
Komentáře