Co člověk začne dělat, když si chce silou moci vynutit změnu životní kapitoly? To vážně nevím, ale já třeba začala pracovat.
Vedlo mě k tomu snad to, že bych se konečně po dvaceti letech finanční negramotnosti a zdravého spánku cítila trapně v obložení tvrdě brigádujících vrstevníků? Omlouvám se za mou nesolidárnost, ale ne, „tohle to nebylo,“(pronesli mí romští vzdálení příbuzní.)
Byla to spíš taková naivní domněnka, že si po pár týdnech PRÁCE budu každé ráno oplachovat obličej bankovkami a kovové mince si vylepím po zdech, jak to dělají ve vinných sklípcích.
A tak jsem se do toho pustila. Klasika. Povolání, které si může většina studentů odškrtnout ze svého seznamu „na cestě k dospělosti“. Tím povoláním je samozřejmě servírka/baristka/holka pro všechno.
Po zaslání mého pochybného životopisu s infantilně barevnou šablonou mi přišel telefonát. „Černý boty a v sobotu v 6:00.“
Je zajímavé se procházet v 5:30 ulicí Na Příkopech, kde unavení taxikáři močí uprostřed pěší zóny a černoši s drahými hodinkami a mikinou Puma vám dávají své poslední nabídky. Je to horší než v noci. V noci se totiž zlo ztratí mezi obyčejnými hýřícími lidmi. Ráno však zůstávají jen ti se zlým úmyslem. Kdyby byl zlý úmysl hmatatelný, nedivila bych se. Je tak viditelný, ten zlý úmysl v očích. Až by se skoro dal odstranit, jako šedý zákal.
Pamatuju si první slova, co mi zaučovatelka Pája řekla. „Brigáda? Tak jo hele, pojď sem, tady nadepíšeš freshe, normálně anglicky, pomeranč, ananas, mrkev, to víš, jak se řekne, ne? Pak, až to budeš mít, mi pomůžeš vyndat tyhle mrdky a narvat je do těch sáčků. Jsou na piču, trhaj se. Jo a dej si gumovou rukavici, jinak tě zjebou. Nejprve ti ale najdem tričko, snad tam bude nějaký, co není úplně zasraný…“ a tak dále a tak dále. Jeden ice-breaker za druhým.
Dostala jsem sice vypraný tričko, ale „zasraný od oleje, co nejde dolů.“ Kapky na límci vypadaly jak zaschlá krev a já se zasekla před zrcadlem.. „Pojď! Tady je úklidovka, vem si ten dlouhej smeták a zameteš venku vajgly.“
Říkala jsem si, že nebudu nijak dámičkovat a potlačím své aristokratické pudy, které se u mě probudily už ve školce, kde mě učitelky jako jedinou oslovovaly příjmením.
Po pětiminutovém boji s nedopalky přimrzlými v plivancích k zemi jsem se vrátila dovnitř, uši pořád sklopené.
„Už si někdy dělala s kávovarem?“
„Ne.“
„Jako ani jednou?“
„Ne.“
„No ty vole, tak poslouchej…“ Následoval tříminutový rychlokurz na 10 nápojů a já propadala panické hrůze, že hned první zákazník bude stejný netrpělivý lord, jako jsem na druhé straně baru já.
Avšak, ve zkratce k prvnímu dni, k mému štěstí se národnosti zákazníků střídaly. Nejčastěji chodili Italové, Američané, Slováci, Španělé… Můj kostrbatý servis byl tudíž efektivně zastřen jedním luxusem. Komunikací v jejich mateřštině. Krom nadnášejícího pocitu pýchy jsem byla navíc opět ve svém živlu, v přízni tmavookých jižanů.
„Kolika umíš jazyky?! Je ti 20, ty vole, máš mluvit maximálně jedním,“ vyjádřila své nadšení Pája, ze které se stal můj milovaný patron.
„Ty studuješ?“ zajímala se.
„Jo.“
„Vejšku?“
„Jo, Karlovu.“
„Jo tak, takže tady máme chytrolína jo?“ řekla Pája. Touto otázkou mě dostala do kouta. Nebylo úplně vhodné na to říct: „No…ano.“ Zvlášť ne hned první den.
„Chytrolín seš tu na place momentálně ty,“ řekla jsem co nejpřátelštějším a nejdiplomatičtějším tónem, co mě stálo poslední zbytky energie.
„A to je pravda!“ smála se Pája. A nějak v podobném stylu se nesly naše rozhovory.
„Co je? Vyspáváš kocovinu?“ zeptala se Pája po tom, co mě viděla tak po páté zívat do zástěry.
„Ne, ale jsem fakt fakt mrtvá.“
„Neboj, bude hůř,“ smála se Pája a leštila tácy.
„Tak dík,“ řekla jsem rezignovaně.
„Hej, jednou jsem si v opilosti koupila čočky…v barvě mých očí. Dost blbý,“ řekla jen tak do vzduchu Pája a já vyprskla smíchy na vyleštěné tácy. Tolik k prvnímu dni.
Následně se ze mě stala ostřílená pravá ruka všech full-time veteránů a kávovaru jsem začala říkat „můj rajón“.
Do toho jsem roznášela catering do různých firem. Nejčastěji do Louis Vuittona v Pařížské, kde jsem postupně zavedla klasické poslíčkovské fráze a dikci se žvýkačkou v puse. „Dobréj, tady mi to podškrábněte, jo? Díky!“
Přestalo jim i vadit, že jsem za barem legálně strečovala svá zkamenělá stehna. Dokonce jsem i začala doučovat angličtinu mého fešáckého španělského kolegu. Sice se v každé třetí větě zmiňoval o své přítelkyni, ale při loučení polibky na tvář ani jednou nezapomněl zavadit koutkem svých úst o ta má. Ta práce nebyla marná, vůbec… A říkejte si, co chcete. Ale většinu věcí v životě děláme s chutí právě kvůli druhému pohlaví.
Jen se šéfem jsem se nestihla spřátelit.
A vůbec tomu nepomohlo to, když jsem vtrhla do šatny a on tam močil s otevřenými dveřmi, což následně omluvil slovy: „Správnej chlap se nezavírá.“
Katarína Brányiková
Komentáře