Mek a Trakař

Mek poděkoval, sbalil lup do kapsy, nasedl na trakař a odjel o dům dál. Jezdil takhle od domu k domu po léta. Začalo to jeho vyloučením z mateřské školky, kde znásilňoval morčata. Tenkrát na něj nic neměli - jen pár mrtvých živoucích, kteří odmítali mluvit – a tak se rozhodli, že mu z pobytu ve školce udělají peklo. Nejprve ubohého Meka nakazili lokální lysavostí (kterou trpí dodnes), záhy ho vysvlékli donaha i s kůží, a když se zalekli svého činu, začali běhat dokola a ječet "Leprák, pomoc, leprák!" To Mek již nemohl dál snášet, sebral se a utekl do Říma, kde ho zlanařil papež, pročež působil jako nabíječ u ctihodných sester jeptišek. Nějak zvlášť však nevynikal a karierní postup se příliš vlekl. Záviděl kolegům, kteří měli tu čest působit v biskupské a arcibiskupské sekci. Nedalo se nic dělat, byl moc šeredný. Hodnostáři si potrpí na andělské tváře a hledí, aby jejich nabíječi netrpěli leprou. To byl asi ten hlavní problém, lepra. Mek se ale brzy zotavil, zesílil a zmužněl, což se nehodilo do církevního krámu, neboť pánové si s jeho vyvinutým tělem nevěděli rady, a tak se znova vydal na útěk. Po cestě se zapletl s jakousi děvou, jež mluvila žabím jazykem a byla celá černá. Nová etnika ho velmi vzrušovala, ale jednou zjistil, že chce odejít, a tak od ní odešel. Pěšky obkroužil celý svět, v Austrálii dokonce chodil hlavou dolů a v Rusku se před místním absolutismem plazil jako had. To bylo nějak v době, kdy se do módy dostávala letadla. Mek to zjistil pozdě, proto jel zpátky domů po svých. Kousek od rodné hroudy se zastavil a zůstal stát. Na zemi před jeho nohama se svíjel malý trakař. Chudák celý neduživý chroptěl s polámaným kolečkem, což bylo zřejmě příčinou jeho opuštěnosti v těchto bohem zapomenutých krajích. Mek koukal na trakař a trakař na Meka. "Já tě zpravím a vykrmím a ty mě za to odvezeš domů, platí?" Řekl Mek. "Platí." Zaskuhral trakař a podal Mekovi rukojeť. Ten si lehnul do trávy a počal trakaře uzdravovat a vykrmovat. Když se stal z trakaře mohutný a pořádnický stroj schopný pohybu, Mek si na něj vlezl a přes to, že se trakař vzpíral a nepoddajně ržál jako stepní mustang, podařilo se ho zkrotit a vydali se společně směrem k domovu. Naskytl se však háček. Následkem náboženské didaktiky, kterou Mek prošel za svého působení ve Vatikánu, nezůstala v jeho hlavě ani jediná vzpomínka z dětství, a jelikož ho tam naučili kvalitnímu sebemrskačství, objel na trakaři celý svět ještě třikrát. To trakaře dopálilo, zastavil a kopl Meka do hlavy. "Hele, do hlavy se nekope!" Okřikl ho Mek. "Slyšíš?" Zeptal se trakař. Mek nepřisvědčil. "To je zvuk supa. Sůpím, Meku, sůpím z rozhořčení. Už se ploužíme příliš dlouho z bodu A a bod B ani jeden z nás nezná." Řekl trakař. "Co tím chceš říct?" Zeptal se Mek. "Jsou z nás kočovníci, Meku, přiznejme si to a neklaďme si plané naděje." "To máme začít krást?" "Ano, Meku, ano! Přesně tak. Musíme začít krást, a víš proč?" "Protože jsme kočovníci?" "Protože máme hlad, Meku, hlad po jídle a po přežití!" "Tak jo." Řekl Mek s konečnou platností a od té doby jsou považováni za kočovné zloděje. Zvoní na zvonky u domů a žádají lup. A snad i doufají, že jednoho dne zazvoní na zvonek ztraceného domova.