Proti úzkosti

Znovu se na sebe podívej a pověz mi, co vidíš,
dvě nohy a ruce, které lítají všemi směry,
a taky ústa ukušněná, neustále povídáš, kdes byl a jaks byl,
a pokud vysvětluješ, jak se máš, tak jen skrze to, co jsi stihl,
a přitom neustále opakuješ, že nestíháš.

Znovu se na sebe podívej,
do zrcadla – ty víš, že to máš rád,
že se sem tam rád díváš,
je ti 23 a svaly ti ještě nezpuchřely a kůže se drží na svých místech.
Díváš se zálibně na sebe a s trochou úzkosti vyhlížíš stáří, jestli přijde zítra nebo pozítří, za měsíc nebo za rok,
strhnout první daně, které si zapomněl platit už nějaký ten pátek.

Znovu se na sebe podívej,
sedíš tu nahý,
a přemýšlíš, jestli tě onanování přestalo bavit, anebo začalo,
anebo něco mezi tím,
a feministický porno nevíš, jestli je dost feministický,
aby z pro tebe už dávno eticky nepřístupnýho, udělalo eticky přístupný,
a trochu nevíš, kde seš v tom všem mase a sexu ty.

Znovu se na sebe podívej,
a řekni mi, co cítíš, když se roztáhneš po místnosti a celou ji zabereš svým tělem,
chceš, aby ti patřil svět… nebo spíš, abys patřil do tohohle světa,
jako ty,
a uspořádané sezení, chůze i oblečení, myšlenky v linii a fráze „Měl bys.“
Ty nejsi.

Znovu se na sebe podívej,
a řekni, proč do omrzení sleduješ okno messangeru ve tři hodiny ráno v naději, že někdo odpoví,
že hraješ hry, které nemají konec, ani začátek, ani smysl,
a pak si ráno vždy při prvním probuzení říkáš, co má?

Znovu se na sebe podívej,
máš úzkosti, že tě lidi nebudou poslouchat,
že se zesměšníš,
že něco nevyjde,
že nejseš dost umělec nebo terapeut,
že básně nejsou dost poetický a tvý kecy dostatečně terapeutický,
a přitom všichni terapeuti jsou přeci kreténi, stejně jako básníci, všichni jsme utláskáni ze stejného chybového těsta,
a tak bych rád zahodil úzkosti –
z toho, že se znemožním,
z toho, že nemám řidičák,
a na kole jsem se učil do svejch devíti,
a v brouzdališti jsem se učil plavat s o tři roky mladšíma děckama,
a dostal za to diplom, že jsem první, kterej bolel víc, než kdybych byl poslední.
Úzkosti z hezkejch holek, který jsou celý nalíčený a krásný,
a ty ve svý vizáži vágusa se prostě necejtíš, že by tvoje přítomnost byla jakkoli adekvátní.
Ty nádherný, inteligentní holky proštudovaný tady i v zahraničí, vysportovaný a dávající kariéru i svůj vztah s boyem z Atlanty mi vždy dopřejou pocit úzkosti – jak by mě mohla vůbec některá někdy milovat.
Pocit úzkosti z každý nový skupiny, než začne (úplně stejně jako když čekáte za oponou před představením).
Pocit úzkosti z porad a dalších směn.
Pocit úzkosti z toho až budu číst ráno tyhle řádky.
Pocit úzkosti a rozčilení na sebe z domova, kde nevím, jak být doma, tak jak bych doma být chtěl.
Pocit úzkosti z milování po víc jak půl roce.
Pocit úzkosti z toho že už je zejtřek a přede mnou je toho ještě víc než včera.
Pocit úzkosti z toho, že mám občas úzkost, strach a chce se mi brečet.
Pocit úzkosti z toho, že je toho občas moc.

Znovu se na sebe podívej –
vidíš se teď líp?
Zas jenom střípek, doháje!
Ale za ta léta dívání, už toho nechci moc,
střípky stačí.
Pokud se jeden zasekl do číchsi vzpomínek,
Nasdílel, splynul s něčí minulostí,
rozvinul myšlenku, nahodil nápad, probudil úsměv,
kohosi.
Pak je to vše, proč tu být,
Pak je to vše, co stačí proti úzkosti, proti strachu znovu se na sebe podívat.