O námořníku

I byl jeden námořník, který vlastnil malou loďku, na které měl truhlu, kočku, květinu, hrací kostky, zvonkohru a rum, neb ten má věru každý námořník. No a s tou loďkou jezdil on křížem, krážem, spíše křížem, nežli krážem, a tu náhle při tom všem křižování dorazil k ostrovu, kde nebyl vůbec žádný strom. Opravdu! Ani tráva tam nerostla. Inu on, celý vyjukaný vystoupil z loďky, vkročil na ostrov, jenže hned jak vkročil, zjistil, že ostrov není ostrov, ale velryba a velryba hned vyplavala a dotčeně se ptá: „Jaký lump mi to šlape na hlavu?“ „I já!“ „I vy!“ rozčílila se velryba. „I já nerad,“ omluvně hned námořník. „No to je mi prd platný, jestli rád či nerad, ale já mám teď pošlapanou hlavu, jak k tomu teď jako přijdu?“ „Já vám to vynahradím.“ „Jak?“ „Nevím.“ „No vidíte!“ odsekla uraženě velryba. „No… poslyšte, nejste vy v tom moři pořád sama?“ „No jsem! A když nejsem, tak po mně někdo šlape!“ „Nu, tak já na vás zasadím květinu a nebudete sama.“ „To by šlo?“ „Určitě!“ „To je ale divný… tak to zkuste.“ Námořník se hned pustil do práce. Sázel a zaléval a pěstoval, až na hlavě velryby vyrostl park, ba co park, hotová džungle! No a od té doby byla velryba ostrov a ostrov byl velryba a velrybě už nevadilo, že po ní lidé šlapou, neb na ní rostla tráva a ta všechny ty kroky změkčila. Proto si na ní teď mohli hrát děti a zvířátka a jiné potvůrky a velryba tak nebyla sama a měla vždy někoho na hraní.

Náš námořník však nelenil a plul dál a tu potkal piráty. Krvelační a draví piráti ho chtěli hned zajmout a prodat do otroctví, jenže náš námořník byl mazaný a řekl, že v té své truhle má dynamit a jestli mu piráti zkřiví jen jediný vlásek, vyhodí sebe a spolu s ním i celou pirátskou loď do vzduchu. Piráti se lekli, ale o námořníčka přijít nechtěli, byl totiž samý sval a měl výdrž jako hrom, s tím by měli na trhu s otroky úspěch! I řekli: „Pojďme si o tebe zahrát kostky! Když prohraješ, jsi náš, a když vyhraješ, pustíme jednu přenádhernou zajatkyni z našich slizkých cel.“ Námořník hrdinně souhlasil, přeci jen, vysvobodit takovou krasotinku je jeho morální i námořnickou povinností. I pustili se do házení. Piráti už doufali, že mají vyhráno, jenže to neznali našeho námořníčka, který házel kostkami ve všech přístavištích po celém světě a vyhrál hromadu peněz. Vždy zakroutil třikrát zápěstím a mrštil tam všechny šestky. Tuze neochotně a jen za příslib rumu, vydávali pak piráti přenádhernou mořskou pannu, kterou měli zamčenou ve svých celách. Piráti vypluli a v námořníkově loďce zbyla plačící mořská panna.

„Pročpak pláčeš?“ optal se ustaraně námořník. „Sice jsem už pryč z té ohavné cely, ale po všech těch hrůzách, co jsem prožila, už nemá sílu radovat se, veselit a zpívat. Z čeho budu teď živa?“ Námořník jí upokojil a dal jí do rukou zvonkohru. „Ta teď bude zpívat a hrát za tebe a třeba díky ní svou chuť ke zpěvu znovu najdeš!“ Zvonkohra hrála, panna se usmívala a námořní věděl, že to bude dobré.

Jenže námořník není námořníkem, nepluje-li, a tak plul zas dál, aby byl hoden svého postavení. I tu dorazil k ostrovu, ze kterého všichni prchali. Láva se totiž na tom ostrově valila všemi směry. Zoufalí obyvatelé pokáceli stromy, které zbyly, postavili lodě a alou pryč. Všichni se zachránili, jenže král, odplouvající jako poslední, byl tuze smutný. „I co se děje pane králi?“ ptal se hned námořník. „Inu, všechno naše bohatství spálila láva, zbylo jen pár zlaťáků a já nemám peněz, abych koupil půdu pro svou zemi a pro svůj lid. Kde budeme žít?“ „Pane králi,“ řekl s úsměvem námořník, „vezměte si tady tu truhlu, je plná zlata, já ho vyhrál v kostkách a to nedělá dobrotu, a kupte si za něj půdu. Lidu je zatím málo, neb jsme v pohádce, a půdy dost. Nějakou si tedy vyhlédněte a vládněte té zemi a spravujte ji moudře a spravedlivě.“

Krále, pannu i velrybu zachránil od mrzutosti ten námořník a tím i sebe. Byl hned veselejší, broukal si a měl se hezky. Plul dál po širých mořích a objevoval nové příběhy a nové lidi.

A ptáte se, co dělala na jeho palubě kočka? Inu, ta tam byla, aby měl námořník koho hýčkat a byl od někoho hýčkán, a aby nebyl nikdy sám, neb když je člověk sám, zmorousovatí a nemá sil dělat hezké věci. Zkrátka kočka dělala námořníka námořníkem a námořník kočku kočkou.