O jednom medvědu

Byla tu jedna koliba, ba tuze pěkná byla, terásku měla, takovou tu vyzdviženou, kol ní všade kvítek. Vždy o jáře kvetla všemi vůněmi a voněla všemi barvami. Když přišli jste blíže, cítili jste ještě čerstvé dřevo a trochu pryskyřice. Na štítě měla ta koliba vyřezávaný erb a na něm ledňáčka a hory. Stála směle v borovém lese a tu tam prokoukl nějaký smrk či modřín s dobrým dřevem. „Tu jsem!“ volal. A dřevorubci a zruční řezbáři z něj udělali schůdky a šindele na tu krásnou střechu, co jí vítaly vždy každý rok jarní deště plné svěžího vzduchu. Mokřady se probudily, mech ještě více zkopečkovatěl a v rašeliništích se zahemžily žabky. Celý les se nadechl a rozplýval se v páře. Občas jste mohli narazit na břízku a její hnědé skvrnky jak od datlujícího psacího stroje, avšak jen výjimečně, neb byly dosti daleko od koliby i od cesty. Byly schované v jednom hájku, kde rostly řeřišnice, co jsou dobré na dlouhé kocoviny, a jakési fialové kvítky, kterým teď nepřijdu na jméno. Nu, a v tom hájku spal jeden medvěd, věru ojedinělý v tomto kraji. Trochu se zatoulal. To víte, to bylo takhle, ujel mu jeden autobus, pak druhý, poté mu ujel i vlak a nakonec v Budějicích zmeškal letadlo. A tak si řekl, nevadí, dojdu pěšky a vyrazil hezky po švejkovsku, akorát k tomu měl fotoaparát, přes Milevsko, Květov, Vráž, pak navštívil Malčín, tam se obrátil, přešel k Putimi, navštívil Štěkno, pak Volyň a Protivín, a tam se mu to tak zprotivilo, až si řekl, že na to může hodit kožich přes cácoru v kramflíčcích, neb to se mezi medvědy říká v momentě, když něco opravdu nemá cenu či když se má za něco zbytečně položit život. A tak se, místo nějakého hledaní cesty, vydal přímo za čumákem, a to mu, vážení, vyšlo. Jde si a jde si, občas med dá si, občas rybku Vltavskou či nějakou rybníkářskou, ba dokonce měl jednu Třeboňskou, až dojde do takového krásného hájku, do toho našeho hájku kdesi na Šumavě a tam hned na mechu spočne. I chrupká a chrápe několik dní a několik nocí, inu dá to rozum po takové dlouhé cestě. Tu však do něj vrazil a probudil ho jakýsi nemehlo motýl, že to snad ani motýl, takový elegantní tvor, nemohl být. Ale co se stalo, stalo se. A medvěd, jak byl rozespalý, zapomněl na své dobré vychování, zapomněl na lekce ve Versailles, na Monackém dvoře a u Britských gentlemanů, a rozeřval se na celé lesy, až pár smrčků popadalo. Rozběhl se za tím nemotorným motýlem, který snad ani motýlem nebyl. Už ho chtěl zadusat, už ho chtěl rozdrtit, ale jak byl v té rychlosti, vyběhl na loučku a před ním – koliba, jak z obrázku od Constabla, neb kdyby ten citlivý britský umělec maloval koliby, namaloval by přesně takovou. Medvěd celý tumpachový jen koukal na tu nádheru neschopen slova. A tu si všiml, že tu je šindel ulomená, tu chybí dřevo v plůtku, tu je rozbitá okenice a zjistil, že kolibu tu nádhernou nikdo neobývá. I vzal sekyrku, pilku a celé to truhlářské nářadí a dal se do práce. Opravoval a opravoval, les mu k tomu přizvukoval, až celou tu kolibu opravil a zabydlel. Umístil vedle ní úly, aby měl vždy medu zásobu a občas vyšel po lese, nějaký strom pokácel a nějaký zasadil. Ve volném čase, a měl ho věru fůru, pak vyvolával fotky ze svých cest a dělal z nich pohlednice. Na vývěsní štít napsal „Koliba u Medvěda“ a  lidé k němu chodili pro pohlednice, pro med a pro krásně vyřezávané dřevo a ten nemotorný motýl vesele poletoval a občas ťukl hlavou do medvěda, který se však už nikdá nerozzlobil. 

Autor obrázku: Steffan Widstrand