Všiml jsem si, že se velká část nepříjemných rozčarování váže ke kontextu mých otázek. „Taky by sis přál, aby se vrátil?“ – Skvělé nastartování konverzace po skončení posledního Batmana, které ovšem nemá stejný účinek po zhlédnutí Pádu Třetí říše. „Nevypadá to divně?“ – správné obavy ohledně podezřelé pihy při prohlídce u doktora, zvláštní když se tak ptáte cestujících v metru s rozepnutým poklopcem. „Chceš kousek?“ Vhodná otázka při občerstvení na prvním rande může být katastrofální při posledním rozloučení nad otevřenou rakví syna vašeho známého. I pouhopouhé optání typu: „Není dnes hezky?“, vyzní překvapivě zle při procházce s nevidomým. Tohle kontextové puntičkářství občas zabíhá až do naprosto nepochopitelných krajností. „Nemáš do čeho píchnout?“ - od té doby nemohu navštěvovat schůzky nejmenované odvykačky.
Musím se přiznat k tomu, že ani já nemusím určité otázky. Většinou jsou to ty, které s absurdní evidentností očekávají jen jednu možnou odpověď. Operují především s nevzdělaností recipientů a slouží k pohonění ega tazatele. Začínají: „Víte, jak?“ Je pravda, že ne vždy mají za cíl ponížit posluchače, například při vyprávění vtipu. Já, hnidopišský slovíčkář, si dávám často záležet na tom, abych hbitě odpověděl nějaký nesmysl a zničil tak záměr těchto otázek. Nikdy se ale nezbavím neutuchajícího narcismu a tak vypíchnu dvě mé oblíbené, jak jinak než z mojí hlavy. ¨
Víte, jak poděkujete člověku za pin? Pindík.
Víte, jak říct entům, ať jdou s vámi? Dementi.
Nabízí se ovšem jedna otázka ještě agresivnější a zlomyslná, než všechny předchozí. Důkaz implikace mezi bytím a filosofováním. Ta, která napadá inteligenci a schopnost argumentace. Je to otázka: „Proč?“ Otázka, kvůli které jsme vymysleli speciální formy odpovědi „Nevím.“, abychom zastřeli vlastní nevědomost. „Pro slepičí kvoč.“, „Aby ses měl na co ptát.“, a mé oblíbené: „Prostě proto.“ Je to otázka, která dokáže kohokoli dohnat k šílenství, ale zároveň takové nitro lidstva. Mnohokrát stála právě tato čtyři písmena za velkými objevy. I tazatel ale musí dát pozor na červené tlačítko v oblasti komunikace - odpověď na otázku otázkou. „Proč?“ „Proč ne?“
Pak jsou tu otázky, které pokládám za nejtěžší a nejzásadnější. Jsou to ty, které klademe sami sobě. Otázky, podle nichž se definujeme a zakládáme na nich vlastní identitu. Ty, které nelítostně přichází na hranici deliria a střízlivosti. Rozcestníky našeho putování. Obřadně vystrojené momenty šeptavého ticha. Ty, které tisíckrát přeškrtneme, pokaždé v domnění správné odpovědi. Tíživé manifesty pochybností. Palčivé důkazy vlastní existence. Otázky, které si lidé pokládají napříč věkovým, genderovým i sociálním spektrem. Ty, které jsme již tolikrát uzavřeli, a přesto se dychtivě plazíme za jejich vyvrácením. Otázky mlhavě určující naše ambice a preference. Ty, které nezbytně stojí před každým větším rozhodnutím. A ačkoli to vyzní víc klišoidně, než bych sám chtěl, právě to jsou ty otázky, které mě samotného dokážou dopálit nejvíce. Přesto mi však každý náčrtek řešení či jen uvažování nad možnými odpověďmi dodává sílu a elán k pohlcení jejich tajemného krásna.
Zdroj obrázku: http://carlyanderson.com/wp-content/uploads/Deconstructing-Questions.jpg
+420 420
Komentáře