Dvě Američanky v Praze

Před pár dny mě svou návštěvou poctily dvě Američanky, které Prahu zahrnuly do svého seznamu evropských „must see“.
Slečny jsem v životě neviděla. Naše dva úplně cizí světy byly spojený učitelem španělštiny, kterého jsem kdysi měla na kurz o Mexiku, který se přestěhoval do USA, a momentálně učí ty dvě slečny.
Byl to on, kdo mi na jaře napsal, že se dvě jeho studentky chystají do Prahy a poprosil mě, jestli bych se o ně nemohla alespoň na den postarat. Tuto prosbu obalil řadou působivých komplimentů mířených na mou osobu, lingvistickou zdatnost a fyzické dispozice (což naprosto nemělo nic co dělat s obsahem prosby, ale fungovalo to)
Bez většího rozmýšlení jsem souhlasila, s holkami jsem si vyměnila kontakt a slíbila jim osobní tour, která je „třeba nepřiměje Prahu hned milovat, ale minimálně je přiměje pochopit, proč ji miluji já.“ Tento popis se jim moc líbil, tudíž jsme se hned dohodly na konkrétním srpnovém datu.

Nadešel den jejich příjezdu a po obtížné facebookové komunikaci jsem se vydala do Melounovy ulice vyzvednout je před jejich hostel.
Již předem jsem je seznámila s programem, aby nedošlo k nepříjemnostem spojeným s nedostatkem peněz, špatnou obuví a podobně. „Are you up for a walk-coffe-walk-beer-walk tour?“
„Yes, we love walking and we both drink beer!“ zněla odpověď předešlý den. Americký rutinní entusiasmus na mě sršel z každé jejich zprávy a přesně proti němu jsem se před osobním setkáním psychicky obrnila. Nejsem totiž moc velký fanda amerických profesionálních úsměvu, užívání slova „love“ v každé druhé větě a slušnostní fráze „hi, how are you“, u které se vlastně ani nečeká na odpověď.
Dorazila jsem tedy před hostel a po pěti minutách se vynořila první slečna. Dlouhovlasá brunetka se silně hipsterským roztahaným svetrem a sukní. Na první pohled bych ji klidně tipla na takovou Berlíňanku. Opatrným zdvižením ruky a ještě opatrnějším úsměvem mě pozdravila. Měla hodně zkoumavý pohled, který mě spíš než znervózňoval, překvapil.
Asi po dvou minutách, které jsme vyplnily základním představením a trapnými chvilkami ticha, se vynořila její kolegyně.
Znatelně vřelejší a také vyšší zrzka s rovněž podobným stylem oblečení, ovšem k tomu všemu ještě s étericky pomalovanými hřbety rukou. Měla upřímné oči, po prvním dojmu jsem v jakékoli komunikaci přilnula víc k ní, jelikož mi její vystupování a reakce byly příjemnější. Až po nějakém čase jsem se dozvěděla, že je to herečka.
Zapomněla jsem podotknout, že se jednalo o mé vrstevnice. Tudíž žádný střet generací, pouze kultur. Vydaly jsme se tedy na první zastávku. Do kavárny Nový Svět u Jeleního Příkopu. Po cestě si však musely vybrat trochu peněz. Zejména po tom, co jsem jim vysvětlila, že třeba v hospodě U Hrocha s kartami moc nepochodí. (Nechtěla jsem je obeznamovat s faktem, že dnešní den, jakožto hostitel, platím já. Nevím přesně, jak to v USA s placením chodí a chtěla jsem předejít neshodám hned po prvních deseti minutách.)
Cesta do kavárny byla komunikačně trochu náročnější. Přeplněné město a jejich neznalost cesty způsobilo, že jsem po celou dobu šla o krok před nimi a holky cupitaly za mnou. Napadlo mě díky tomu nahodit nějaký vtípek o řádu šaría, ale opět…nevěděla jsem, jak by to Američanky nesly.
Ptaly se mě převážně na zdejší lidi, na jejich vztah k cizincům, na porovnání Slováků, Čechů a Maďarů… Tuším, že jim decentně utrnulo, když jsem jim vysvětlila, že v Čechách jsou jakožto česky nemluvící osoby obě velmi ohroženy a že jakýkoli taxikář nebo starý hospodský se je zde bude snažit okrást. Když holky zamlkle koukaly, odlehčila jsem situaci tím, že „pokaždé začínám tím nejhorším, aby pak zbyly už jen ty dobré věci a byly v efektu pořadí o to víc ceněny“. A že „nech se nebojí, tohle je vlastně tak to jediný, na co je musím v Praze upozornit, jen takový „funny fact“. A že se o ně dnes postarám.“
V tramvaji jsem se dozvěděla zas „funny fact“ od nich. A to, že mají obě „fake ID“ za 80 dolarů a že falešný průkaz je v Americe mezi mladýma běžnější než profil na instagramu.
Tudíž alkoholová debata byla během prvních 40 minut naší tour odškrtnuta ze seznamu „must hear“ mezi Evropankou a Američankami. Celkem mile mě holky překvapily tím, že ony a spoustu jiných na pohled nevinných duší tak obratně obcházejí tento nesmyslný systém věkového limitu 21 let.
Ale přeci jen, naše picí kariéry se vzhledem k naším původům nedají srovnávat. Když jsme chodily po městě a já těm dvěma ukazovala, že skoro každá lavička v parku má svoji nekalou historii, z holek se staly už jen tiché posluchačky.

Když jsme dorazily od kavárny, atmosféra byla uvolněnější. Na Američanky mi před tím obě přišly až moc zamlklé a já nevěděla, co bylo za problém. Problém však žádný nebyl. Jednalo se jen o velmi přemýšlivé typy. Hodně analytické a snící. Konverzace s nimi byla příjemně náročná. Pokládaly otázky, které člověk obvykle přechází, protože na ně „není vhodný čas“.
Bavily jsme se převážně o našich životních cílech, o tom, zda je vůbec dobré nějaké mít a kde je zdravá míra mladistvé nenasytnosti. O tom, co z vás udělá cestování. Co vám dá a co naopak vezme. O tom, jak američtí rodiče vnímají osamostatnění svého dítěte v porovnání s rodiči evropskými. O výhodách a nevýhodách toho být zamilovaný/á. O tom, proč Italové lžou (o tom jsem vlastně referovala jenom já.). O tom, kde bychom chtěly zkusit žít, kde bychom chtěly žít a kde už jen dožít.
Probíraly jsme vlastně jen ty věci, do kterých se člověk normálně během toastu a rychlého espressa nikdy nestihne dostat. (Mimochodem Kavárna Nový Svět je fajn. Ovšem když si do své kávy budete chtít dát cukr, automaticky s vámi jednají jako s debilem.)
Takže se mi ulevilo. Zjistila jsem, že důvodem jejich mlčení nebyl žádný nepříjemný pocit. Ty dvě se prostě o jednoduchých a rychlých věcech ani moc bavit nedokážou a svým způsobem si šetří sílu a myšlenky na lepší příležitost.
Po nalezení uspokojivého závěru ke každému z nahozených témat jsme se vydaly přes Jelení příkop, k hradu, pak po Nerudovce až k hospodě U Hrocha.

No a tam teprve došlo k těm opravdovým debatám, na které jsem se těšila! Feminismus, ISIS a křesťanství. Dvě názorově naprosto jinak vyhraněné země. Jedinečná příležitost si naživo vyslechnout něco jiného, než jen mé mužské příbuzné. (Než jsme však spadly do těchto konfliktních konverzačních hlubin, byla radost jim vysvětlit, že známka dobrého piva je i bohatá pěna. Všimla jsem si totiž, jak holky pozorují svoji Plzeň. U nich totiž údajně pěna znamená, že jsou šizeny. Kdežto u nás se pivo bez pěny vrací, protože je jasné, že někde dlouze stálo. To je dost překvapilo. Stejně jako to, že české pivo má CHUŤ.)
Téma křesťanství a ISIS nebylo na dlouho. U teroristů jsme byly vlastně názorově vyrovnané a shrnuly jsme to oblíbenou konspirační teorií, že ISIS přeci vymyslel Obama, takže není o čem.
Co se týče křesťanství, bylo zajímavé pozorovat jejich reakce. Pro holky byla naprostá novinka zjistit, že se nacházejí ve skoro nejateističtější zemi světa. „No u nás, když máš Boha, tak tě hned berou. Tak jsi normální. Jakmile ho někdo nemá, tak něco nehraje,“ řekly a pomalu usrkávaly pěnu od piva. Říkám: „No, a tady je to přesně naopak. Jakmile jsi věřící, musíš se sakra snažit, abys lidi přesvědčila, že nejsi fanatik, aby tě brali normálně.“ Holky se začaly s mírnými obavami rozhlížet po hospodě. „Takže tady nikdo nevěří?“ zeptaly se mě.
„No, asi ne. Ale nebojte se. Ne, že by hrozily nějaké konflikty,“ musela jsem je uklidnit. Jejich výrazy se totiž v okamžiku změnily na „třetí stupeň ohrožení“.

Nicméně, již u Jeleního příkopu jsme se začaly bavit o chlapech, a tak jsme samozřejmě pokračovaly i v hospodě. Když jsem řekla, že zde muži většinou za ženy platí, zůstaly obě beze slov. „To my platili s mým přítelem půl na půl vždy, i když jsme spolu začínali chodit,“ řekla jedna. „Ano, u mě a mého bývalého to bylo stejně. Vždy napůl a někdy, když neměl peníze, jsem to vzala já.“
Když jsem jim řekla, že muži jsou zde gentlemani a že vás občas pozvou, i když spolu vůbec nechodíte, ocitly se najednou v jiném světě. „A to si nepřipadáte méněcenně?“ ptaly se mě s vykulenýma očima.
„Méněcenně? A to proč? Že se ke mně muž chová uctivě a pozve mě na drink nebo na večeři? Právě naopak!“ Bylo vidět, jak se jim tento styl okamžitě začal líbit a jak jejich postoj „jsem silná a nezávislá žena“ začala napadat závist.
„Páni, to já se ani nenechám doprovodit domů, protože mi je to blbý,“ odpověděla zrzka. Její kolegyně na to souhlasně přikykovala.
„Cože?!“ vyjela jsem překvapeně. „To ani, když se ti nabídne?“ zeptala jsem se prudce. Přišlo mi jich hrozně líto, jakožto oběti této debilně „pokrokové“ části kultury v USA.
„No, ne. Navíc bydlím v bezpečné čtvrti…“
„Ale tady ani tak nejde o čtvrť!“ řekla jsem se zapálením a s velkým efektem, jelikož mi z úst sálal cigaretový kouř. Holky jen seděly a poslouchaly. „Když se ti muž nabídne, že tě doprovodí domů, tak mu neuděláš laskavost tím, že odmítneš, ale že přijmeš!“ pokračovala jsem a jejich pozornost byla upřená na následující slova. „Ženy si dnes stěžují, že vymizeli praví chlapi, přitom jsme to právě my ženy, co jim těmi pravými chlapi zabraňujeme být. Vždyť je přece krásné, že tě chlap chce doprovodit domů. Tak mu dovol být gentlemanem a oplať mu to tím, že si toho budeš cenit. Takhle to totiž funguje. A nikdo nepřijde zkrátka. Oba budete přeci spokojeni úplně stejně! Muž tě ochránil a ty jsi byla ochráněná. Win-win!“ Nesmyslná emancipace tohoto typu mě dovede rozohnit a přesně tak to i U Hrocha vypadalo. Ovšem bavily jsme se v tom největším míru. Oběma Američankám se hrozně líbilo, jak to „tady chodí“.
„Takže zde muži ženám i otevírají dveře a tak?“ zeptaly se ještě dodatečně, abych jim to celé podtrhla.
„Ano. Dokonce ti někdy i pomůžou do kabátu nebo s těžkou taškou. A když se vchází do hospody jako je tahle, tak muž vchází vždy první, aby zkontroloval, jestli je vevnitř bezpečno, a až potom vchází žena.“
„To je tak hezký!“ řekly s nadšením holky. Usmívaly se jedna na druhou, na mě a vlastně dokola na všechny. Všichni muži v hospodě se v jejich očích rázem změnili.
„No jasně, že je. Je to super,“ dodala jsem s úsměvem, protože byly obě moc roztomilé v celém tom jejich upřímném údivu.
Zajímavé také bylo, že na to, jak je holkám „blbý, když je chlap doprovází domů a když za ně chlap platí“, tak se bez jakéhokoli problému nechaly pozívat ode mě. Třeba to můžu brát jako kompliment, že mě také vnímají jako silnou a nezávislou ženu.
No nic… Po třech pivech jsem je vzala na pizzu do Wine Foodu a tam jim představila celou mou italskou love story, která se postarala o můj zatím nejhektičtější rok v životě. (Ovšem o tom někdy jindy.)
Pro ty, kdo Wine Food neznají zevnitř, tak je rozdělený na tři části. Tržnice, jinými slovy restaurace. Poté market, jinými slovy potraviny. A kavárna, jinými slovy…kavárna.
My tři jsme se posilněné alkoholem a pizzou přesunuly do marketu s cílem koupit flašku vína a nechat si ji otevřít na místě.
To se nám sice povedlo, ale s půlhodinovou pauzou u regálu s otevřenými krabicemi červených vín na ochutnání. Bez ostychu jsme tam postávaly a „degustovaly“ jednu odrůdu za druhou. Holkám jsem řekla, že jsem zde jeden z nejstálejších zákazníků a že můžeme degustovat, kolik jen chceme. Že „mi to Wine Food dluží!“

No, a zbytek dne už není nic, co by stálo za delší popis než jen: víno-těstoviny-víno-víno-a povinný azyl u mě kvůli naprostému vyčerpání.
Bylo mi potěšením představit Prahu v co nejlepším světle, imitovat americký akcent, předávat gender-moudra a mít v rukou zodpovědnost za skvělé zážitky někoho jiného.