„Kouříš?“ zeptal se polohlasně, aniž by přestal sledovat pomalu se plnící výletní loď. Seděli jsme na nábřeží pod Právnickou fakultou. Tam, kde nechodí moc lidí a kde spíš kotví turistické lodě s příslušnými názvy jako třeba Poseidon…nebo Laura. Tam, kde výhled tvoří spíš kyvadlo a na Pražský hrad si člověk musí trošku pohnout krkem směrem doleva… No tak tam. Tam jsme seděli, na břehu ozdobeným roky zaschlým ptačím trusem. Nohy nám visely ve vzduchu a já porovnávala naše lýtka. Bylo to znepokojující. Zvolila jsem turecký sed.
„Jen když piju,“ řekla jsem a hned mi došlo, že to se mi moc nepovedlo. No co, doufala jsem, že uslyším alespoň zdvořilostní smích. Takový ten silnější výdech nosem, kde člověk nemusí nutně zvednout koutky úst, když nechce.
„Tohle je teď nějak populární…“ odpověděl bez zájmu. Nic…
Periferně jsem zpozorovala, jak pohledem utkvěl na obézní německé důchodkyni, která horko těžko nastupovala na Poseidona. Kvůli ní se plynule nastupující řada na moment zastavila, protože paní potřebovala zdvořilou pomoc od dvou gentlemanů v zaměstnaneckém námořnickém tričku. Paní malinko škobrtla na vratkém můstku a já v ten moment zaslechla, jak vydechl nosem. Najednou… Teď však nešlo o nic zdvořilého. Byl to škodolibý úškleb a já dostala chuť na cigáro.
„Ale jednu si dám…“ dodala jsem dřív, než stihl krabičku zandat do tašky. Natáhnul ji ke mně a já si nabídla. První zprava.
„Ale teď nepijem,“ řekl zkoumavě a bylo vidět, že se těší, co na to odpovím.
„To ze zdvořilosti,“ řekla jsem se sevřenými rty, když jsem si zapalovala. Nepřipálil mi. Seděli jsme od sebe sotva 30 centimetrů a on mi zapalovač položil na břeh k mému stehnu.
„Zdvořilost na úkor zdraví?“ zeptal se ještě zkoumavěji a tentokrát dokonce otočil hlavu mým směrem. Ano, zdvořilost ty vole! Nedělej, že víš, co to je… Musela jsem pohodit vlasy. Ne kvůli nějaké svůdnosti, ale aby mi nespadly na rozpálený konec cigarety. Začal foukat vítr.
„Přesně tak. Člověk musí mít jasně dané priority a s tím i oběti,“ odpověděla jsem tentokrát bez zájmu já a nečekala jsem žádnou reakci. Štval mě. Vlastně jsem mluvila směrem ke kyvadlu. On se však zdvořile zasmál. Nebo opovržlivě? Nevím, ale smrděla z něho radost z toho, že mě zkouší.
„Takže zdvořilostí i přes mrtvoly?“ Otočil s úsměvem hlavu zpět k důchodkyni, která byla skoro u cíle.
„Zdvořilostí i přes mrtvoly…“ odpověděla jsem, aniž bych se sama brala vážně. Bylo mi nějak jedno, jestli se chce pouštět do filosofického souboje.
„Tak teda i přes tvojí vlastní, ne?“ řekl s tak podivným nadšením, že mi to pohnulo s žaludkem.
„Ták, přesně. I přes tu mojí.“ Zdvořile jsem se zasmála a chtěla jsem si odklepnout. Do Vltavy. Vítr však popel zavál kdoví kam. Nebýt pomalé důchodkyně, které jsem po celou dobu držela palce, tak bych se zvedla hned. Já však dokouřila, počkala, až ji úspěšně přenesou na loď a ještě zdvořileji jsem se rozloučila.
Katarína Brányiková
Komentáře