Večerní klídek, jedenáctá, nohy na bednách od novin, piju kolu, žeru brambůrky – telefon… Milan. „Hele vole, krize…“ „Jak krize?“ „Jako Říčany krize.“ „Dopíče…“ chvíli mlčíme, koukám tupě na čas… „Budu tam tak před třetí.“ „Furt neřídíš?“ „Ne…“ „… stejně to dřív nestíhám, jsem za Olomoucí. Můžeš něco vzít?“ „Jako něco jo… zbytek vyzvedni u SQ.“ „Okej.“ Chvíli sedim, čučim do zdi, naleju si něco z knihovny. Opřenej v křesle, pak znovu kouknu na čas. Cestou do kumbálu nadávám jak dlaždič… aspoň že nikdo neni doma. Na tomhle kole už jsem neseděl pěknou řádku let, naštěstí funguje. Venku mrholí. Morduju se s klíčema, jen najít ten správnej, otvírám zahradní domek. Ještě před odjezdem vklouznu do mikiny, hodim kapucu. Nu – hola hej!
Serpentinama k vlaku. Kapkama si to přikodrcá klasickej motorák s desetiminutovym zpožděním. Nasrat. Z hlaváku přes koleje tim zadním služebnim výlezem, pak přes Vinohrady. Déšť houstne. Látka prochcaná, prolezlá vodou až k trenkový cedulce o počtu stupňů, který jsou v současný chvíli hluboko pod prací normou. Typická jarní zálivka. Okolo Hostivařský nádrže. Míjim nějakej podivnej choulící se párek… k čertu, vlastně jim závidim… hladina si pobrukuje. V dáli zahřmělo. Už jen kousek. Přemejšlim, co mu řeknu. Po okreskách a pak říčanskej okruh. Cestičky, je prd vidět, nohy mi olizuje slizká tráva. 2:40 Potok. Kolem sklouznu do něj a jedu po betonovym kraji. Pitomě rozvodněnej tim všim deštěm. Zhasnu světlo.
Řeřavá tečka, pak kouř. Mlčí. „Zas kouříš?“ „Dneska jsem začal.“ Ticho. Igelit v potoce obtejká valící se voda. Nějak mi to konečně spíná. Tísnivo. Skrz listnatou klenbu houstnou kapky, zvětšují se, kanou. „Co se teda stalo?“ „Jel jsem z oslavy kámoše, bydlí kousek od Prostějova. Krátil jsem si to takovou zapadlou cestou, už jsem jí jel, tak jsem to docela valil… no… debil… v černym a prostředkem.“ „Si měl zavolat poldy, to bys dostal podmínku, či co já vim.“ „Ne se dvěma pivama.“ „Debile.“ „Tak nějak… ale furt si řikám…“ „Nic si neříkej, pár let v chládku z tebe lepší persónu neudělá, a to že si debil, víš sám moc dobře. K čemu by bylo, aby ses tahal po soudech a pak tvrdnul pár let v lochu. Jemu to nepomůže, tobě, ani někomu jinýmu taky ne a svědomí budeš mít v píče po zbytek života, to je fér trest, neřeš to…“ „Jo… ale…“ „Žádný ale… pomáhám ti, nemusim, ale pomáhám, protože si myslim, že v týhle situaci je to to nejlepší, co může bejt. V lochu nikomu nepomůžeš, venku jo, si zdravej normální cápek, není třeba, aby sis něco odseděl… náprava, pokání? Pff… nemá cenu trestat za tohle, co se stalo, stalo se a my teď uděláme, co je v týhle zasraný situaci to nejlepší, co můžem udělat. Rozumíš? … pojďme na to...“
Pustili jsme se do práce. Ve dvou jsme po několika minutách viklání vyvrátili jeden betonovej kvádr z okraje koryta. Voda šplouchla. Objevil se víc jak rok připravenej otvor, tehdy se to jevilo jako blbost, ale teď… rozřízli jsme igelit. Bylo mi blbě. Ještě že bylo všechno stejně mokrý, člověk přes tu vlhkost nic necejtí. Šoupli jsme ho do otvoru. „Neměli bychom ho svlíct?“ „Pf… seru ti.“ „Jo… taky fakt.“ „Máš to vápno?“ „Přivez jsem. Myslíš, že to funguje?“ „No ve filmech to tak je, ne?“ „Mám to tam dát celý?“ „Jo.“ Metnul jsem tam kbelík. Moc to nevířilo – prší. „Hlína a lopatky tam byly?“ „Jo, tam kde jsme to schovali.“ – Pro květiny a zahradní rostliny – hlásala etiketa. Otvor se plnil. Potok plynul. Vše jsme přiklopili betonovym kvádrem. Pak jen upravit spáry…
„Díky.“ „Vpoho… hele na mý svědomí to neni, si můj kámoš, si, tak ti pomůžu ať je to, co je to… dál to neřešim. Zejtra mi z toho zbyde akorát mokrá mikina.“ „Fakt?“ „Fakt… běž domu a vychrápej se.“ „Jo, to bude asi vono… nechceš vzít?“ „Ne, to je dobrý…“ „Okej… dobrý?“ „Dobrý.“ „Tak… zatim.“ „Zatim.“ Posbíral bordel, co tu po nás zbyl, a zmizel v houští. Chvíli jsem čučel do potoka. Přestalo pršet. Nased jsem na kolo. Svítalo. Dorazim domů. Sednu si na chodbě, opřu se o dveře, vydechnu. Nechat to plavat, bylo to to nejlepší, co se dalo udělat. Sundám si mikinu – cestou uschla. Koukám na ni… vpíjim se do tý monotónní šedý… to je v píče...
Obrázek: http://everchangingperspective.com/
Serpentinama k vlaku. Kapkama si to přikodrcá klasickej motorák s desetiminutovym zpožděním. Nasrat. Z hlaváku přes koleje tim zadním služebnim výlezem, pak přes Vinohrady. Déšť houstne. Látka prochcaná, prolezlá vodou až k trenkový cedulce o počtu stupňů, který jsou v současný chvíli hluboko pod prací normou. Typická jarní zálivka. Okolo Hostivařský nádrže. Míjim nějakej podivnej choulící se párek… k čertu, vlastně jim závidim… hladina si pobrukuje. V dáli zahřmělo. Už jen kousek. Přemejšlim, co mu řeknu. Po okreskách a pak říčanskej okruh. Cestičky, je prd vidět, nohy mi olizuje slizká tráva. 2:40 Potok. Kolem sklouznu do něj a jedu po betonovym kraji. Pitomě rozvodněnej tim všim deštěm. Zhasnu světlo.
Řeřavá tečka, pak kouř. Mlčí. „Zas kouříš?“ „Dneska jsem začal.“ Ticho. Igelit v potoce obtejká valící se voda. Nějak mi to konečně spíná. Tísnivo. Skrz listnatou klenbu houstnou kapky, zvětšují se, kanou. „Co se teda stalo?“ „Jel jsem z oslavy kámoše, bydlí kousek od Prostějova. Krátil jsem si to takovou zapadlou cestou, už jsem jí jel, tak jsem to docela valil… no… debil… v černym a prostředkem.“ „Si měl zavolat poldy, to bys dostal podmínku, či co já vim.“ „Ne se dvěma pivama.“ „Debile.“ „Tak nějak… ale furt si řikám…“ „Nic si neříkej, pár let v chládku z tebe lepší persónu neudělá, a to že si debil, víš sám moc dobře. K čemu by bylo, aby ses tahal po soudech a pak tvrdnul pár let v lochu. Jemu to nepomůže, tobě, ani někomu jinýmu taky ne a svědomí budeš mít v píče po zbytek života, to je fér trest, neřeš to…“ „Jo… ale…“ „Žádný ale… pomáhám ti, nemusim, ale pomáhám, protože si myslim, že v týhle situaci je to to nejlepší, co může bejt. V lochu nikomu nepomůžeš, venku jo, si zdravej normální cápek, není třeba, aby sis něco odseděl… náprava, pokání? Pff… nemá cenu trestat za tohle, co se stalo, stalo se a my teď uděláme, co je v týhle zasraný situaci to nejlepší, co můžem udělat. Rozumíš? … pojďme na to...“
Pustili jsme se do práce. Ve dvou jsme po několika minutách viklání vyvrátili jeden betonovej kvádr z okraje koryta. Voda šplouchla. Objevil se víc jak rok připravenej otvor, tehdy se to jevilo jako blbost, ale teď… rozřízli jsme igelit. Bylo mi blbě. Ještě že bylo všechno stejně mokrý, člověk přes tu vlhkost nic necejtí. Šoupli jsme ho do otvoru. „Neměli bychom ho svlíct?“ „Pf… seru ti.“ „Jo… taky fakt.“ „Máš to vápno?“ „Přivez jsem. Myslíš, že to funguje?“ „No ve filmech to tak je, ne?“ „Mám to tam dát celý?“ „Jo.“ Metnul jsem tam kbelík. Moc to nevířilo – prší. „Hlína a lopatky tam byly?“ „Jo, tam kde jsme to schovali.“ – Pro květiny a zahradní rostliny – hlásala etiketa. Otvor se plnil. Potok plynul. Vše jsme přiklopili betonovym kvádrem. Pak jen upravit spáry…
„Díky.“ „Vpoho… hele na mý svědomí to neni, si můj kámoš, si, tak ti pomůžu ať je to, co je to… dál to neřešim. Zejtra mi z toho zbyde akorát mokrá mikina.“ „Fakt?“ „Fakt… běž domu a vychrápej se.“ „Jo, to bude asi vono… nechceš vzít?“ „Ne, to je dobrý…“ „Okej… dobrý?“ „Dobrý.“ „Tak… zatim.“ „Zatim.“ Posbíral bordel, co tu po nás zbyl, a zmizel v houští. Chvíli jsem čučel do potoka. Přestalo pršet. Nased jsem na kolo. Svítalo. Dorazim domů. Sednu si na chodbě, opřu se o dveře, vydechnu. Nechat to plavat, bylo to to nejlepší, co se dalo udělat. Sundám si mikinu – cestou uschla. Koukám na ni… vpíjim se do tý monotónní šedý… to je v píče...
Obrázek: http://everchangingperspective.com/
+420 728 666 492
Komentáře