Tenhle kluk řešil v patnácti stejný dospělý problémy, jako každej jinej průměrnej patnáctiletej kluk. A tak byl k smrti udělanej do holky ze stejný třídy základky, protože měla podprdu vycpanou tlustýma zimníma podkolenkama a ne normálníma ponožkama jako ostatní holky. Prsa jí proto dělaly takovej ten správnej dekolt, kterej člověk vidí ve studiu u moderátorek televizních zpráv položenej na stole. To bylo pro patnáctiletýho kluka taky to jediný, co bylo na televizním zpravodajství zajímavý. Tak to chtěl mít doma, jako všechno, co viděl v televizi. Narozdíl od těch televizních žen s ňadry narvanými v kostýmku měla tahle holka občas problém dát dohromady jinou než strohou, nerozvětvenou větu. To tomu klukovi nevadilo. Kromě jinýho si nad ní mohl pak honit i ego.
Jmenovala se Martina. Aby jí dostal, tedy aspoň na školní záchody, snažil se na ní zapůsobit různýma mužnýma gestama. Šnupal před ní na lavici rozdrcenej prášek ibalginu. Volně prodejná léčiva chřipkových stavů musela stačit, protože na drogy neměl tehdy ani prachy ani koule. Když to na ní dojem nedělalo a ani se tím nesjel, složil na školním hřišti mladšího kluka. Z donucení kantora se mu omluvil a druhý den mu zlomil zápěstí o házenkářskou bránu. Pak vysklil školníkovi okno krikeťákem, při vybice vybíjel nejslabší hráče jedině do obličeje, poslal matikáře, cituji, do prdele, aby ona viděla, že si nenechá srát nějakou trojčlenku na hlavu, a že nad vzdělání je totálně povznesenej. Sbalil jí, samozřejmě, až když se na veškerou snahu vykašlal. Začal se chovat dostatečně nezaujatě a začal hulit trávu.
Long story short, udělal si na pažbě zářez za její panenství, oslnil tou zprávou všechny svoje nohsledy a pak jí dal kopačky, protože Aneta z Nuslí byla o dva roky starší než on a údajně líp kouřila.
Po základce se cesty spolužáků daváté třídy rozešly. Šel, kam ho vzali. Začala kapitola odborného učiliště. Rodiče zaplesali, rukama se ten kluk uživí vždycky! Ve druháku ho vyrazili a jemu to nevadilo. Že prý jde makat. Vždyť už to umí.
Martina, která už si teď podprdu vycpávat nemusela, nechala pak rok před maturitou kadeřnickýho oboru, protože jí to studium nenaplňovalo a na světě měla přece jenom jiný poslání než hmatat cizím lidem do vlasů a do myšlenek.
Někdy v tu dobu se pomocí sociálních sítí a klepů začaly šířit nový příběhy a fotografická dokumentace týhle starý party, která se z nostalgie nad sladkou pubertou začala zase scházet. Jednotvárné pozadí a opar vytvářela dost velká spousta trávy a jinejch lehkejch či né tak lehkejch drog.
Stalo se to, že se ty dvě děti sešly v životě znova. Říkejte tomu osud nebo předurčení. Oba nedostudovaný, oba bez práce, oba bez vize, oba spokojený sami se sebou a oba notně vysmažený. Přece jenom, ona měla pořád dobrý kozy a on byl furt frajer, co je nad životem a nad celou tou věcí. A tak spolu začali bydlet. U jejích rodičů, protože tam se nemusí platit nájem, prát prádlo a chovat se dospěle. Šprcky pak vyměnili za trávu a než se rok s rokem sešel, bylo tu mimčo narozený z těhotenství vzešlýho z věty: „Moje dítě nezabiješ!!!“
Z těhotenství plnýho starostí budoucích prarodičů a pěstních soubojů mladých budoucích rodičů o poslední bong. Na svět přišel prcek sdílenej s prsama svojí mámy na instagramu, s rodičema, jejichž hlavím zájmem je ale pořád ještě tráva, mající spoustu nezdravě hubenejch tet a strejdů s krví podlitýma očima a smrdících kouřem, potem a přežíváním.
Seděla jsem s jednou holkou na pivu někde u Vodičkovy ulice a vyprávěla jsem jí tenhle příběh. Tahle holka prošla peďákem a teď začínala s rozumnym entuziazmem jako fungl čerstvá sociální pracovnice. Když jsem skončila, zabořily jsme obě nosy do půlitru, protože pointa tak nějak vyplynula, jestli vůbec nějaká byla. Polkla, otočila pivem na stole dokola a říká mi: „Asi takhle, pro příští desetiletí fakt nejsem ve stresu ze ztráty džobu.“
Komentáře