Pražský pašije

Jde městem. Město jako zahrada. Město, v němž rostou olivovníky. V hospodách tančí Salome s extází pod jazykem & opilci zpívaj blues o Janu Křtiteli:

Objevuju prostory

Spánku uvnitř tvojí postele

Ve snech vedu hovory

S mrtvou hlavou Jana Křtitele

Šeptá celej důvěrnej

Že se občas trochu opije

Bejvá často nevěrnej

A polyká tripy – hostie

Že prej tehdá Jidáše

Tajně popostrčil ke zradě

Taky spolkl Jonáše

Šukal v Getsemanský zahradě

Že se často cejtíš trochu necelá

Žes mu oddělila hlavu od těla

Salome

Na východě vykvétá obloha. Furt ta stejná zasraná pražská obloha & mršina Slunce zatíná prsty do střech baráků. V mracích oběšená Vlaštovčí hvězda. Salome dotančila. Čas se vyspat.

Došel do podnájmu. V pokoji v křesle u okna sedí Pilát, pod okny dav. Pokoj jak soud & na hranici slyšitelnosti číhají sny. Je ráno.  V posteli leží Marie. Voní. Spí s ní & ona mu potom stříhá vlasy, které spálí v popelníku. Nedopalky vyplašené pachem spálených vlasů se plazí po stole. On jí na oplátku vyrývá píseň písní na břicho. Kusy kůže mu zůstávají za nehty. Dlaně v klíně Mariině.

Dav pod okny křičí. Sny zachycené v bdění nemůžou spát a on také ne. Zvedá se & vychází ven. Venku na ulici karnevalový průvod. Je nový Král karnevalu. Novej bílej král, novej černej kat. Opilá Marie na něj z balkonu pořvává:

Ty vole ty vole

Bílej král černej kat

Kdopak jim ustele?

Snažej se nasoukat

Do mojí postele

Ty vole ty vole

Jen to ne

V průvodu ho vedou na Petřín & na zádech cejtí divnej květ. Květ, jenž kvete stejně jako obloha, na níž má být ukřižován.  Má moc malý záda. Moc dlouhý nohy. Příliš trnů ve vlasech.

 & pod Petřínem zase opilá Marie. & všechna ta nedospalá rána v jejích očích. & on se přistihne, že jí šeptá:

Marie

Slýchám tě uprostřed hluchých míst

Naříkej, ticho tě poleje

Člověk si nebejvá vůbec jist

Uprostřed půlnoční tramvaje

Marie

Spolkni to zdlouhavý zívnutí

A pak si nadávej na ticho

Marie

Někdo tě určitě donutí

Postavit podruhý Jericho

Marie

Lehni si na dlažbu, na chodník

Marie

Bojim se, nejsem si zcela jist

Marie

Rýsuješ zkroucenej poledník

Marie

Dochází k prolnutí hluchých míst

& v tu chvíli už tuší, že Setník probodne jeho hluchá místa, stejně jako on ráno prolínal & probodával Mariina.

Pražský nebe je čím dál větší. Už jsou skoro nahoře. Na zádech má obrázky nakreslené Mariinou rtěnkou.  Na zádech ho čím dál víc tlačí divnej květ.

Žijeme v kómatu

Necelejch dvacet let

Slézáme Golgotu

Na zádech divnej květ

V pupku se otáčí svět & pupeční šňůra vede z nebe do pekla.  Petřínská Golgota. Něha zakopaná pod Petřínem. Adamova lebka zakopaná dole na Malostranský & 

Někdo stojí támhle za domem

V ruce drží její úsměvy

Něhu ukradenou Adamem

Něhu vypůjčenou od Evy

Akorát tak paranoia, když mu přibíjí dlaně & chodidla k obzoru & vztyčují ho na Pražský nebe. Akorát tak paranoia, když vedle něj zpívá oběšenec Vlaštovčí hvězda:

Pražský nebe skáče

Z posledního patra

V ruce drží hráče

I černýho Petra

Pražský nebe hraje

Na hlasivky, na rty

Slyšíš? Za zdí ráje

Popravují čerty

Pražský nebe barví

Tělo do nachova

Učí slepé kurvy

Hluchoněmá slova

Je přibitej k obzoru & cejtí, jak mu ta pupeční šňůra mezi nebem & peklem, omotaná kolem jeho krku, zkracuje dech. Cejtí Setníkovo kopí ve svých hluchých místech. Jeruzalém daleko, agónie poblíž, vole. Jeho krev jsou čáry od letadel po obloze.

Ubývá jak měsíc, ale jen proto, aby znovu ožil v úplňku.