Beztak už to byl docela na prd den. A když je na prd den, tak nahodím ten sebedestruktivní mode a udělám si ho ještě horší tím, že odmítám jakékoli aktivity na zlepšení nálady. Jít ven? A sledovat ostatní šťastné lidi? To jako na inspiraci? V takových chvílích místo lidského smíchu slyším něco jako „Hahaha, já jsem takovej debil. Hahaha, vůbec nemám tušení, jak je to na světě zlý, tak se prostě jen směju jak ten debil, že jo!“
Tyhle dny přicházejí nečekaně. Jako otcovy preventivní pohlavky, když jsem byla malá. Spouštěče zla jsou různý. Jednou se člověk s někým rozhádá, nebo se sám sobě nelíbí v zrcadle, nebo si opět vygoogluje rakovinu, nebo mu praskne displej na mobilu, nebo mu třeba někdo dá kopačky, nebo si musí rozmyslet jak ty kopačky dát a tak dále a tak dále…
Ani nevím, jaký přesně důvod jsem ten den měla. Každopádně mi na náladě nepřidal ten „omylem až moc hlasitý“ povzdech slečny za pultem, když jsem si chtěla objednat kávu. To abych věděla, jak strašný a náročný den má. Za normálních okolností bych se rozčílila. (Jinými slovy, kdybych měla lepší den.) Ovšem hned vteřinu na to mi tlak klesl opět na normál, když mi došlo, jak moc se mi vlastně líbí, že v tom nejsem sama.
Sledovala jsem ji po celou dobu, když mi připravovala kávu. Nespustila jsem z ní oči. Chtěla jsem jí prostě naštvat ještě víc, vrátit jí ten její blbej, otrávenej a hlavně neprofesionální výlev. A taky jsem nechtěla, aby mi plivla do kafe.
Ten den jsem musela sebedestruktivní mode vypnout v zájmu zachování dobrých přátelských vztahů. Šla jsem na kávu. Kamarádka byla nešťastná. No a nebudu lhát. Pomohlo to k tomu mě dostat ven. Těžko bych kývla, kdybych věděla, že budu muset přikyvovat na to „jak je ta obloha modrá!“ a na „Hele, ten mrak vypadá jak socha z Velikonočních ostrovů!“
Člověk je vlastně v den jeho strastí nejschopnější vyslechnout strasti druhých. A tak jsem šla. Poslouchat.
Mé tělo zčásti poháněla škodolibost a já po celou dobu přemýšlela, zda si mám připadat blbě.
Tak za prvý, nezjistí to. Pokud jí to já nebo někdo jiný, kdo mi vidí do hlavy, neřekne, tak to nezjistí. A za druhý, krom škodolibého vyslechnutí strastí jí jdu skutečně pomoct. Takže jsem měla dvě dostatečně funkční výmluvy na to, abych si blbě nepřipadala.
„Jedno latéčko, prosím,“ ozvala se za mými zády kamarádka se svojí objednávkou. No a mně přejel mráz po zádech ze slova „latéčko“. Mé alergie na všechny drobné zvyky a zlozvyky mých přátel byly v plném pozoru. Doufala jsem, že už to nezazní znovu.
„Pardon a vy jste chtěla?“
„Latéčko, prosím.“
Prohlížela jsem si flašky s tvrdým alkoholem ve výloze za barem. Říkala jsem si, jak krásně filmové by bylo si teď sednout na tu vysokou stoličku, shrbit se, lokty položit na bar a smutně usrkávat dvojitou skotskou. Nikoho se na nic neptat, na nikoho se nedívat, jen vždy lehce zvednout dva prsty pravé ruky, aby mi nalili další do té samé sklenky.
Ovšem to jaksi nepřipadalo v úvahu. Líbila se mi jen ta představa, ale ve skutečnosti, když mám zlou náladu, alkohol a opilost je to poslední, na co mám chuť.
Tak jsme si obě vzaly své kávy a šly si sednout. Spustila to na mě hned tím, že vyjmenovala všechny pro a proti s tím grázlem zůstat. A zda se ho má teda zeptat, jak to vůbec mezi nimi vidí. A že ví, že on ji má asi jen na sex, ale proč se potom po ránu k ní chová tak hezky? A že vlastně ani neví, jestli je pořád s tou holkou. Ale říkal, že už to mezi nimi prý neklape.
Jen pro informaci, mluvíme tady o klukovi, co vypadá, jako že snídá flašku vodky, obědvá divočáka a večeří mísu střepů. Velkej plešatej ranař, co je na první pohled plnej testosteronu a zároveň je jasný, že neví, co to slovo znamená. Prý si donedávna myslel, že všechny holky mají krámy v jeden den. „V sobotu.“
„A mám se ho zeptat? Nejprve na to, jestli je teda volnej?“ ptala se kamarádka.
„Jestli je volnej? Je to snad nějakej taxikář?“ řekla jsem naštvaně, protože už mě nebavilo se koukat na to, jak se trápí. Ona je to jinak moc inteligentní a citlivá holka. Má takový opatrně pozitivní přístup k životu a jednou bych se to od ní chtěla naučit. Ovšem její největší slabinou jsou muži. Automatický vypínač všech mozkových hemisfér, co mají na starosti obezřetnost, logiku, hrdost a zdravý rozum.
„Pošli ho do prdele.“
„Já vím,“ řekla a napila se svého latte.
„Pošli ho do prdele a vyber si jednoho z těch všech deseti, co máš na každym prstu.“
„Asi jo. Ale stejně by mě to zajímalo, chápeš. Co by mi řekl, kdybych se ho zeptala, jak to vlastně má.“
„Řekne ti, že neví. Anebo se začne smát, líbat tě, aby to zahnal. Nebo otráveně vydechne a naštve se, proč to chceš sakra řešit.“
„Ty už si něco takovýho zažila?“ zeptala se překvapeně.
„To si piš. A proto ti říkám, ať ho pošleš někam,“ odpověděla jsem s úsměvem. Byl to první úsměv za celý den.
„Asi jo,“ řekla zamyšleně.
„Já ti říkám, on dřív pošle do prdele tebe…“
„Asi jo,“ zasmála se a napila se znova.
Komentáře