Pod půdorysy nedostavěných továren,
bydlí cvrčci, tykadly naráží do kořenů potrubí,
podpírá je uzoučký sloup se siluetou dívky
a pouští slzy z těch arterii města.
Polykají je dvojrozměrní chrliči
na plakátě, a ten, komíhá se ve větru jako pápěra.
je loukou pro zlaté mušky, kterým se
zachtělo vstoupit do života, tak krátkého zrovna jako je ten jejich.
Ukřižovaný v tištěné barvě, oči, šilhající a vševidoucí,
bez potřeby třetího rozměru.
„Nač ve světě třetího rozměru?
Z tradice, ze zvyku?
Líto mi je Vás, líto, věru,
tak zbavte se ho- zlozvyku
nač potřebujete krychle, hrany?
-prevíti- nestačí vám čtverec, sice?
To máte úhly, čtyři strany
-děleno sto a devíti- a tanečnice na kolmice.
Jen považte, víte jak krásně je bez perspektivy?
Takový chaos a vše má řád!
Vy chvástalové, mrtví živí
Vy bojíte se akorát.
Copak má myšlenka tři rozměry?
A takový pocit, sen má jich tisíce.
a stále věříte ve staré pověry,
A říkáte, že se mění tradice“
Chrlí to ze sebe, proto chrlič, ubohá hvězdička pod nebem,
chrlí a křepčí do potrubí, že se slzy v něm zkazí a zkvasí,
paní včelí dělnici Fabrikantové se zatají dech když si natáčí vlasy
a potom vodu, jež ji zčervená ve sklenici a chutná jako víno,
hořké s papírovou pachutí, melancholické na patře s douškem větříku léta,
rozštěpené na dvě rozdílné kreace chuti, v choreografii zapleteného párového
aroma které je cítit zeminou a příběhem, tak zvláštním, tak krásným,
že se po polknutí rozplyne a vznikne z něj cosi jako pocit de já vu.
I chodníky praskají a tryská z nich rudá, silnice, světla,obrazy a blikavé ohňostroje na diskotékách i samotní disžokejové, kosmonauti, slova vypouštěná z úst, voda v moři, jídlo v konzervě, psí štěkot, kostnice, Amazonka, Tichý oceán, rozpadaná zeď, obrazovky televizorů, tkanina v kabátech, Řím, šperkovnice se zlatými náušnicemi a kravíny ,to vše zalije karmínem.
Půdorys dýchá, resuscitován tou baladou, která rozproudila krev v potrubí celého světa.
Cvrčci pokojně, s blahem a vděkem cvrkají a hemží se po troskách továrny,
jejíž existence je založena na náčrtech.
A přesto dýchá, a jak, a slaví, a co v ní koluje!
Jen sáček,
který odlétá s větrem do teplých krajin,
tančí
igelitová baletka,
jako do pláště,
halí se do ní poustevník,
vyrytý
do vzduchu,
toho se to netýká.
Komentáře