Ve škvíře v chodníku rostla květina
Vláha z nedaleké louže jí dovolovala
nosit velký barevný květ
a jelikož byla louže hluboká a široká jako lesní tůň
obklopovaly ji desítky hřibů
vykukujících ze škvír mezi obrubníky
Jednoho dne se zpod louže vyloupl fenek
který vykročil směrem ke květině
a upřel jí pohled zpříma do květu
Květina si povšimla jeho očí
černých jako planety na dně kosmu
a v nich drobných, reflexně zelených pixelů
Chtěla do nich ponořit list
ale nemohla se pohnout
jelikož neměla svalovou soustavu
Fenek škodolibě vyplázl jazyk
a odběhl slupnout pár hub
Když byl sytý, líně se odšoural k louži
Než pod ní vklouznul
hodil po květině očkem
přičemž mu zpod víčka vypadl
jeden ze zelených pixelů
V noci květina nemohla usnout
Zírala na zelenou, třpytivou tečku ve tmě
a úpěnlivě po ní bažila
Její konstituce jí nedovolovala natáhnout stonek
a vložit si pixel do květu jako krásnou ozdobu
Poprvé v životě nenáviděla své tělo, svůj květ
a tu proklatou statiku
jež jí nedovolovala tečku uzmout
a stát se tak nejkrásnější rostlinou v celém městě
Takovéto patetické a sobecké uvažování
ji násilím drželo vzhůru
Takže si všimla
jak třpytka mizí pod zemí
a po chvilce se objevuje
za kloboukem největšího z hřibů
„Propána!“ Vydechla květina. „Jak se to stalo?“
„Máme společné podhoubí, kterým je protkána zem celého města. Můžeme si podat cokoliv a odkudkoliv budeme chtít.“ Ozvaly se houby sborově
„Ale to není fér! To já neumím. Kořínky mám mrzké, sotva decimetr čtvereční. I kdyby byly velké jako horkovzdušný balón, nezmohla bych nic, protože jimi nemůžu hýbat.“
„To my můžem. My jsme houby a můžem dělat, co chcem.“ Řekly houby unisono
„A můžete mi darovat ten pixel, co máte za kloboukem? Takových cetek si přeci můžete najít kolik chcete.“
„Mmmmmmmm… Ne. Ale můžeme tě mučit.“
Půda se rozechvěla
a ve chvíli, kdy se konečky nitek podhoubí
začaly bolestivě proplétat kořeny květiny
vyšlehla z louže barevná záře
a zpod hladiny se vyřinula smečka rozzuřených fenků
Ti se vrhli na houby a počali je masakrovat
Květina viděla, jak jeden z fenků
schramstl klobouk největšího hřibu
i se ztraceným pixelem
který se mu rázem zablýskl v oku
Tím byl boj u konce
Fenek přistoupil ke květině
a za ním celá jeho smečka:
„Jednání hub se nám znelíbilo ve chvíli, kdy si přivlastnily mou jiskru v oku, ale zásah se stal neodkladným, jakmile byly narušeny tvé bezbranné kořeny. S houbami jsou potíže dlouhodobě, neboť jsou velmi mocné ve vašem světě. Jejich podhoubí však zasahuje i do našeho světa, takže máme právo vmísit se do jejich věcí.“
Fenek domluvil a otočil se k odchodu
„Počkejte, pane fenku!“ Zavolala květina. „Až houby znovu vybují, jistě mě zabijí.“
„To je pravda. Ale s tím my už nic nenaděláme. Naschle.“ Řekl fenek a dal se podruhé na odchod i s celou smečkou
Květina však byla mazaná
a tak jí přeci jen něco napadlo: „Počkejte ještě, pane fenku, já bych se chtěla stát houbou. Šlo by to nějak zařídit?“
Fenek – už poněkud rozmrzelý
ale i dojatý touhou nemohoucí květiny pravil:
„Ále, co by ne. Takové operace jsou už dnes celkem běžné.“
Příštího rána se květina probudila v klobouku
s celým městem na dlani
Ale co víc:
S výhledem do tajuplného světa pod louží
obývaného fenky
A co tam viděla?
O tom snad někdy příště
foto: http://www.1zoom.net/big2/330/302097-alexfas01.jpg
+420 739 306 733
Komentáře