Poprvé mi o ní řekl, když mi bylo, tuším, čtrnáct, patnáct. Děda mi nějakým způsobem vždy důvěřoval. Tak obecně, co se týče vkusu, názorů, tajemství… A že on těch tajemství má! Dozvěděla jsem se je všechny akorát v době, když má puberta byla v plném proudu. V období, kdy jsem se potýkala se všemi trablemi, které jen čtrnáctiletá holka může mít. On mi řekl, že jsem oplácaná. Proč mám tak chlupaté ruce? Proč ještě nenapsal? Jak to, že nemám skoro žádná prsa? Mám to jíst? Nemám to jíst? Přesně to období si můj děda vybral, zhodnotil ho jako to pravé.
Z mého dnešního hlediska s jeho rozhodnutím absolutně nesouhlasím. Když na sebe pohlédnu zpátky, to poslední, co bych o sobě řekla je, že jsem ve svých čtrnácti letech byla „vyzrálá na svůj věk“.
Když si prohlížím staré fotografie, nepoznávám svůj výraz. Tolik nerozvážnosti nahromaděné v jednom lidském pohledu ještě svět neviděl. Krom toho mi z očí sršelo spoustu dalších věcí. Jedna nedůvěryhodnější vlastnost než druhá. Třeba se podceňuji, ale při vzpomínce na všechny mé pubertální činy a přečiny k sobě musím být silně kritická.
„Když mi bylo tak pětadvacet, znal jsem jednu mladou holku. Taky se jmenovala Katalin, jako ty.“
Já a děda jsme seděli v kavárně a on se rozhodl mě uvést do obrazu, co se týče mé rodiny.
Já už jsem ten svůj obraz vytvořený už měla, ale jak jsem ten den zjistila, všechno na něm bylo špatně. Skládal se jen ze samých láskyplných vzpomínek z dětství, pohádek na dobrou noc a palačinek s Grankem, které mi babička vždy dělávala.
Děda se ten den rozhodl ten obraz trochu přemalovat. Přidat pár odstínů šedé, počmárat většinu obličejů a přimalovat několik dalších pro mě postav.
„Bylo jí patnáct, byla to nejdrzejší holka z celé vesnice.“ Touto větou děda sám sebe nostalgicky rozesmál. Při pohledu na něj jsem se smála taky. Připadalo mi to milé.
„Byla hodně chytrá. Byla jiná, než ostatní mladý holky, já ji měl rád, ale to bylo všechno. Ona se ale nedala odbýt, chápeš. Pořád za mnou chodila, byla neodbytná… Víš, taky mě měla asi ráda.“ Svoje věty prokládal rozdáváním pozdravů do všech stran. Do kavárny postupně přicházeli jeho různí známí. Většina z nich byla z fotbalového prostředí. Bývalí spoluhráči, mladí kluci, které kdysi trénoval, ale také jen tak přátelé z kavárny… Všichni ho zdravili, poplácávali po rameni, ptali se, jak hráli… Dědu totiž zná celé město a jeho sportovní přehled by zaplnil všechny kartotéky národní knihovny.
„Snažil jsem se jí odmítat,“ řekl a tak roztouženě se usmíval. Pomalu kroužil lžičkou ve své kávě, která lehce narážela do porcelánového šálku. Jemné cinkání vyplňovalo chvilky, kdy se odmlčel. Koukal ven z kavárny, jako kdyby se z toho čerstvého vzduchu snažil nasbírat co nejživější vzpomínky na Kati. „Jenže ona byla tak drzá, tak drzá…“ řekl tak nějak bezmocně, ale se smířlivým úsměvem na rtech.
V tu chvíli mi to začalo docházet. Smysly mi zbystřily a dědu jsem poslouchala tak napjatě, jako ještě nikdy.
„Představ si, že jednou ztropila scénu! Mrcha jedna vychytralá.“ Bylo vidět, jak se mu náhle vybavila konkrétní vzpomínka. Obličej se mu rozzářil jejím nalezením. „Šel jsem vesnicí a ona se ke mně připojila, chtěla si povídat, nebo co já vím. Být se mnou. Necítil jsem se však dobře. Lidé divně koukali. Tak jsem zastavil a potichu ji povídám, že takhle to dál nejde,“ pohlédl na mě s přísným výrazem „že za mnou nemůže dál lézt a už vůbec ne takhle na veřejnosti. Že ať se koukne, jak všichni blbě čumí. Vypadala trochu naštvaně, ale to se dalo čekat. Tak jsem se prostě otočil a pokračoval v cestě sám. Ona tam zůstala stát a koukala se, jak odcházím.“
V tu chvíli mi nepřišlo líto ani tak Kati, jako dědy. Znám ho dobře a vím, jak je nerad, když musí být na někoho nepříjemný. Umím si představit, že ho to v tu chvíli bolelo zrovna tak, jako Kati. Jen jiným způsobem.
„No a víš, co ta mrcha udělala?“ Naklonil se děda ke mně blíž. „Počkala si, až ujdu pěkný kus a z dálky na mě přede všema zavolala „Pane učiteli! Ale no tak!“ No já myslel, že ji zabiju,“ řekl trochu nahlas. Smál se. Dlaní si přejížděl po tváři a koukal směrem ven z kavárny. Asi ji měl fakt rád.
Během vyprávění hleděl většinu času mimo mě. Neujišťoval se očním kontaktem, zda dávám pozor, zda mě to náhodou nenudí. V tu chvíli nebylo podstatné to, aby mě tím vyprávěním zabavil. Jednoduše to z něj plynulo a já ani necekla. Dávala jsem pozor, a ne, ani v nejmenším mě to nenudilo.
„No a cos dělal?“ zeptala jsem se nedočkavě. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, zda to všechno skončí, tak, jak jsem si myslela, že skončí.
„No nic. Šel jsem dál.“ Vyndal lžičku z kávy, nahlas ji oklepal o okraj šálku (přesně tak, jak se v bontonu nepíše…), lehce usrknul a pokračoval. „Chvilku pak bylo ticho, ale nevydržela to moc dlouho. Já pak taky ne… Víš, ona byla fakt chytrá, jiná… Byla vyspělá, víš…“
Jak nevydržel?! Co nevydržel?! Ať už mi to konečně řekne! Bylo mi již jasné, že s ní něco měl, ale chtěla jsem to slyšet od něj. To, jakým způsobem mi to podá. Své pubertální vnučce sedící potřetí v životě v kavárně a navíc momentálně s čelistí někde u kolenou.
„Pak nás prostě chytli, že jo… Svině komunistický. Všude. Číhali na nás, nemohli se dočkat…“ rozhořčil se. „Byli jsme sami v kabinetě a využili toho. Nic hrozného jsme tam ale nedělali. Ale oni se toho hned chytli, že jo. Konečně totiž na mě něco měli, víš…“ Z dědovy tváře se dalo vyčíst znepokojení. Změnil výraz i tón hlasu. Mluvil vyčítavě. Vyčítavě vůči těm, kteří ho tak tvrdě potrestali za pouhý projev náklonosti mladé dívce. Mluvil také vyčítavě vůči sobě, že se, jak říkal, neudržel.
„Oni vás chytli spolu? Co se potom stalo? Měl si z toho průs…?“ zprvu jsem se chtěla opravit a použít slušnější výraz. Nakonec jsem však zůstala u mé původní volby. „průser?“
„Neměl jsem z toho mít průser. Kati už bylo dávno patnáct. A navíc jsme spolu nic extra nedělali. Nic z toho správně nemělo být…“ Hleděl do země, už nelovil vzpomínky z čerstvého vzduchu za dveřmi kavárny. Tyhle už ne. Kýval odmítavě hlavou, tiše a nevědomky dával najevo, že nikdy nebude souhlasit s tím, co se stalo. S tím, co následovalo pak. Dřímalo v něm tolik vzteku, který neměl kam vyvřít. Byla to už jen ochočená zbraň, navždy nevybuchlá mina.
„Pak jsem šel sedět.“
Sdělil mi to s takovou samozřejmostí, která pro mě byla v tu chvíli jednoduše nepochopitelná. Tuto větu jsem nechala projít všemi hemisférami mého mozku, odsud putovala přes hrudník, žaludek až po konečky prstů, které mírně zabrněly. To byla moje jediná a na venek nepostřehnutelná reakce.
Jako by děda ode mě ani žádnou reakci nečekal. Jako by mi neříkal nic důležitého, jen něco, co už dávno vím.
Uvědomoval si vůbec vážnost toho, co mi právě oznámil? Zvážil to, že před ním sedí čtrnáctiletá holka s bouřícími se hormony v těle? To, že jsem ze samého šoku mohla na celou kavárnu bez rozmyslu vykřiknout: „Cože?! Tys byl ve vězení?!“
Nebo mi jednoduše jen natolik věřil? Byl si prostě jistý, že vyšilovat nebudu, že se nebudu hystericky dožadovat okamžitého vysvětlení a že ho ani v nejmenším neodsoudím.
Přesně takhle jsem si v tu chvíli vysvětlila tu jeho suverenitu. Důvodem mého mlčení nebyl vyražený dech, šok nebo nedostatek slov…
Bylo to polichocení. Ten způsob, jakým mi to řekl. Vyjádření tak silné důvěry jen v pouhé dikci, tónu hlasu. Měla jsem z toho radost. (Přesně tak. Děda mi právě oznámil, že seděl ve vězení, a první, co pociťuji, je radost.) Nemohla jsem mu na to nic říct, přerušit ho, projevit překvapení. Ne, pokud jsem si chtěla tu důvěru udržet.
Mlčela jsem, aby viděl, že mě odhadl správně. Že jeho rozhodnutí mi důvěřovat bylo bezpečné. Jako když vám na hřbet ruky přistane nádherný motýl. Jste nespočetněkrát větší než on a zabít ho můžete jediným letmým pohybem. Přesto z vás necítí nebezpečí a obdaří vás svou přítomností. A vy se nehýbete. Vlastně skoro ani nedýcháte. Nemůžete si dovolit sebemenší reakci, abyste ho nevyplašili a dál si mohli užívat blízkost jeho krásy.
Nechtěla jsem dědu vyplašit. Chtěla jsem, aby se cítil bezpečně a tím si zachoval svoji otevřenost. Ať vypráví dál.
„Nechceš k tomu nějaký zákusek? Já bych si docela dal,“ přeladil najednou do naprosto jiných tematických končin a mě dalo trochu práci spadnout zpátky na zem. Uvědomila jsem si, že mé tělo bylo celou dobu v mírné křeči. Během dlouhého výdechu jsem se uvolnila a přiměla můj mozek pracovat normálně. „Ani nevím,“ odpověděla jsem a napila se svého čaje. Ten již nabyl pokojové teploty, takže jsem na dva loky vypila půlku. Mezitím se mi zalepily prsty, jelikož ucho hrníčku bylo umatlané od medu.
Děda byl mírně zakloněný a hladově si prohlížel vystavené zákusky. „Ten štrůdl vypadá dobře,“ mumlal si zamyšleně pro sebe. „Ale jeden už máme doma, co?“ řekl ještě tišeji a čelo se mu mírně svraštilo. Nemohl se rozhodnout. „Tak aspoň porovnám…“ řekl nakonec „že jo?“ mrknul na mě vesele a převážil se zpět ke stolu. Já si mezitím utírala prsty do kalhot a souhlasně přitakávala.
Když mu za zády procházela servírka, rychle se otočil a jemně zatáhnul za její zástěru. „Darinka, buď tak laskavá a přines nám dva ty krásné štrůdly, co tam máte,“ řekl tím trochu infantilně prosícím tónem vycházejícím přes mírně našpulené rty.
Darinka nebyla žádná mladá brigádnice. Byla to žena v nejlepších letech. Ovšem to člověk poznal, až když se jí podíval do tváře. Odhalil tak na první pohled viditelné vrásky na krku a kolem očí.
Měla klidný výraz. Ať se člověk snažil sebevíc, nedokázal si její tvář představit během hádky, pláče, nebo v jakékoli nespokojené grimase. Jakoby měla pochopení pro všechno, co vidí a podle toho se tak i tvářila. Kdo ví, jestli je taková i uvnitř. Já bych určitě jednou chtěla být. Dívala se, jako by strávila léta v zenovém klášteře. Chtěla bych být uvnitř taková, jako Darinky výraz.
„A nemusíš spěchat, vidím, že jsi v jednom kole,“ dodal, mrknul na Darinku a jemně, ale opravdu jemně, ji poplácal po zadku. Na Darinčině tváři zazářilo dívčí nadšení. Ta nevinná jiskra polichocení, která je u každé ženy vždy stejně jasná a intenzivní. Nehledě na její věk, povolání, zkušenosti nebo počet roků strávených v zenovém klášteře… Každá se červenáme stejně.
Když Darinka odcházela k baru, děda se za ní chvíli díval, neskrývajíc zalíbení v její mladistvou postavu. „Hele jak jsem jí ten zadek najednou rozhejbal, co?“ zažertoval. Pochválil sebe i Darinčino vesele pohupující se pozadí.
Děda ženy miluje. Nejenom z té vzhledové stránky, nýbrž bytostně celé. Miluje to, že jsou na tomto světě, a že on ho může s nimi sdílet.
Je neskutečný poeta, nesmírně oduševnělý mužský kochající se vším krásným. Ten typ člověka, jemuž se z jednoho silného verše po tváři skutálejí dvě slzy slabosti.
Řekla bych, že krása je pro něj smyslem štěstí. Nikoli však života, jen štěstí. Krása totiž není důvodem, proč tu děda je. Krása je důvodem, proč tu je rád.
„Jak jen můžu nebýt okouzlen něčím, co je tvořeno citem? Vámi, ženami…“ řekl mi jednou odpoledne v jeho pracovně. Nevím přesně, jak jsme se dopracovali k těmto větám a proč si pamatuji jen tento úryvek. Určitě se mi opět snažil objasnit mé nesrovnalosti ohledně partnerství, lásky, sexu a tak podobně. „Nesnažte se to tlumit. Když už, tak od toho jsme tu my, muži.“ Bylo mi nějakých deset let a už tehdy mi děda referoval o chybách v rovnováze mezi mužem a ženou, líčil ideální partnerské soužití a představoval mi všechny ctnosti obou pohlaví. Vždy pomalu, se zanícením a nekontrolovatelným básnickým podáním.
Neměla jsem šanci pochopit vše, co mi tehdy říkal, ale to vůbec nevadilo. Význam jeho slov ve mně rostl s věkem. Možná proto mám k dědovi rok od roku blíž i přes to, že už nevedeme naše utopické oduševnělé rozhovory. Je to tím, že s mými nabývajícími životními zkušenostmi ve mně postupně ožívají jeho deset let stará slova.
Co se týče dědovy pracovny, vždy to pro mě byla místnost s odpovědí. Pomalu jsem otevírala ty staré dveře, které se hlasitě sunuly po hustém koberci. Děda ten zvuk ale nikdy nezaznamenal. Pokaždé jsem musela přidat mírné zakašlání, nebo lehce zaklepat konečky prstů.
On sedával zády ke dveřím ve své teplákové soupravě ze sedmdesátých let. Pod ní vždy ještě něco nosil. V létě nátělník a v zimě to byly minimálně dvě další vrstvy, které po celý den chránily jeho extrémně zimomřivé tělo. Na nohách pak dva páry ponožek (v létě jen jeden samozřejmě) a bačkory, které během chůze nikdy neodlepil od země, a tak byl jeho šoupavý krok slyšet po celém bytě. To vše završil šátkem kolem krku, se kterým vypadal permanentně nachlazený. Avšak doopravdy nachlazeného jsem ho snad nikdy neviděla. Přes den měl tedy odhalenou jen hlavu a ruce. S dlouhými prsty vždy vyklepával náročné rytmy do všech dřevěných povrchů. Nikdy mi to ale nelezlo na nervy. Ba naopak. Pozorovala jsem ty zvláštní prsty, jak mrštně poskakovaly na stole. Jeho články tvořily synchronizované vlny a dlouhé nehty vytvářely virtuózní sólo.
Můj děda nemá prsty jako ostatní chlapy. Dá se říct, že postrádají klasické mužské rysy, jako je třeba chlupatý hřbet ruky, výrazné klouby a krátké nehty. Dědovy ruce se mi nikdy moc nelíbily, ale když začaly hrát, nemohla jsem z nich spustit oči.
„Ták, prosím,“ řekla Darinka tím nejmilejším tónem a položila na stůl dva štrůdly ozdobené šlehačkou. Ostatní hosté je dostávali suché. Mezitím, co se nakláněla nad naším stolem, nenápadně nastavovala zadek. Nebo alespoň mě se to tak zdálo. Ne moc blízko, ale pořád na dosah dědovy ruky. On však nezúčastněně poděkoval a tentokrát jejich výměna slov proběhla bez sebemenšího fyzického kontaktu.
„Přece na ní nebudu sahat pokaždý. Ještě by si zvykla a pak už by se jí to tolik nelíbilo,“ řekl ostříleně a šibalsky, aby mi vysvětlil, že to celé je jen taktika. Já se jen pousmála. Na tohle chování jsem u něj byla zvyklá už od malička.
Řekla bych, že to je ten důvod, proč mi to odpoledne v kavárně ta dědova nečekaná zpověď nepřipadala až tak nečekaná. On a ženy? Jednoduše to šlo dohromady.
Kamkoli mě v dětství bral (za novými telaty v JZD, na kofolu v místním pajzlu, na zmrzlinu u fontány, do staré knihovny mimo město), všude nás vítaly jeho známé. Každé to místo mám spojené se ženami. S jejich radostí, že nás vidí, s jejich zvědavými otázkami, s jejich „naposledy si byla ještě takhle velká“… A také s dědou. Jak jim vždy líbal ruku, jak se ony smály všem jeho vtipům, jak zdvořile odmítal pohoštění, ale jak následně zdvořile vše vypil a snědl…
Odmalička mi byly předhazovány do očí bijící nápovědy. Od malička jsem vlastně tušila, s kým mám tu čest. Ten den v kavárně změnil jen to, že to celé mé podvědomé tušení bylo potvrzeno vyřčenými slovy.
Připadal mi vtipný fakt, že byl děda za svou lásku k ženám tak tvrdě potrestán už v pětadvaceti letech, ale zcela evidentně se vůbec nepoučil. Naopak.
„Možná, že je tenhle dokonce i lepší, než ten babičky,“ řekla jsem s plnou pusou a děda se souhlasně rozesmál. „Pane zloděěěj,“ vyhrkl ze sebe z nenadání. Rovněž s plnou pusou. Pak se na vteřinu odmlčel, aby spolkl své sousto a mohl se rozesmát ještě o něco hlasitěji. Bylo vidět, že ani on sám nic takového nečekal. Jeho reakce ho překvapila snad i víc, něž mě. Nevědomky jsem omezila rychlost svého žvýkání na minimum a s pomalu kroužící se čelistí jsem dědu soustředěně sledovala.
Opět se mu něco živě vybavilo a se srdečným výrazem se zas díval ven skrz otevřené vchodové dveře. „Tak mi řekl jeden malej kluk,“ pokračoval, aby vysvětlil kontext, ze kterého nečekaně vytrhl ta slova.
„Jednou jsme byli všichni venku a najednou ke mně přilítnul fotbalový míč. Nějaký malý kluci ho zvenku překopli přes plot k nám, na vězeňský dvůr,“ vyprávěl s nostalgickým nadšením. Byl nesmírně rád, že se mu ta vzpomínka vybavila. Jakoby předtím nevěděl, že ji ještě má uschovanou v paměti a teď byl hrozně vděčný. Vděčný, že je najednou tady a on má možnost se do ní ponořit. „Tak jsem ten míč vzal, že jim ho přehodím. Byli to místní děcka, malí cikáni. A jak jsem ten míč zvedal, tak na mě jeden z nich křičí: Pane zloděěěj, vrátíte nám ten míč, prosím?“ řekl a samým smíchem nebyl s to si nabrat na vidličku další sousto. Ramena se mu třásla od smíchu a štrůdl mu pořád padal zpátky na talíř.
Já se smála taky. On však mnohem déle. Smích z něj vyprchával postupně a já si počkala, až mu nebude cloumat tělem a až bude vhodné jeho vzpomínání přerušit otázkou.
„A jak dlouho si tam vlastně byl?“ zeptala jsem se se značnou zvědavostí. Zajímalo mě, na jak dlouho tehdy odsoudili nestraníka, který byl přistižen se studentkou v místnosti, kde „vlastně nic extra nedělali“.
„Pár měsíců, asi půl roku. Choval jsem se dobře, tak mě pustili.“ Mezitím opět prošla Darinka a děda se zaklonil a zastavil jí pronikavým pohledem. „Viď?“ řekl.
Darinka se jen spokojeně usmívala, že je opět vše při starém. „Co viď?“ zeptala se tiše. Mezitím sklízela šálky a talíře z vedlejšího stolu.
„Viď, že se chovám hezky?“ odpověděl děda.
„No jo, ty tak,“ zasmála se a zvedla tác plný špinavého nádobí.
„Ale no tak, jako bych se k tobě někdy nechoval hezky,“ řekl děda mile a byl rád, když viděl, že má Darinka dobrou náladu.
Na to Darinka položila tác se špinavým nádobím, aby mohla přistoupit k dědovi. Během těch tří kroků si utřela ruce do boků, pak je dala dědovi na ramena, sehnula se a letmo ho políbila na spánek. „Ty vždycky,“ řekla až téměř šeptem a odešla uklidit ten tác.
Psané v Praze, psané s láskou, psané doma.
Komentáře