Temný barrandovský kopce,
hlubokej les
keře, který šustěj.
Obrovský Barrandovský kopce,
les a keře.
Je skoro tma
jen zbytek města problikává mezi stromama
a slyšíš jen vítr,
tramvaje a svý kroky.
Buší ti srdce v krku,
jdeš dál.
Víš, že musíš.
Nic víc.
Už neslyšíš ani ty tramvaje.
Jen svý kroky a svý srdce.
Tma už je až fialová.
Cítíš kůru stromů, hlínu a vlhkost.
Husí kůže.
Jdeš dál.
Máš zatnutý zuby a pěsti.
Kroutí se ti brada.
Slzy ti stejkaj po tváři.
Jdeš za něčím pořád dál.
Zastavíš se.
....
Najednou přijde
přijde to, za čím jdeš.
Zjeví se.
Obrovskej medvěd
v hnědym heboučkym kožichu
stojí na zadních
je děsivej,
ale jdeš k němu
jdeš k němu opatrně
a cítíš z něj to teplo,
po kterym jsi tak toužila.
Pomalu si na něj položíš hlavu.
Jsi u něj. Cítíš bezpečí.
Objímáš ho a jsi proti němu tak malinká.
Hladí tě po vlasech a nechává si tě na svojí hrudi
Je ti dobře.
Proč jsi se tak bála?
....
PAK
Z ničeho nic.
Povalí tě na zem.
Začne cenit zuby.
Vytáhne drápy
stojí nad tebou.
Začne trhat tvý oblečení
na cáry, který jsou pak všude po lese.
Křičíš, ale jsi němá.
Bráníš se, ale jsi bezmocná.
Ležíš tam jak ploštice na krovkách.
Medvěd pak i tvý tělo roztrhal na cáry,
který pak ležely ještě dlouho v lese.
Obalený jehličim a hlínou…
Jen tvůj obličej nechal tak, jak jsi ho měla.
Líbila ses mu.
+420 420
Komentáře