Bylo to jednoho rána, kdy probudil jsem se s rýmou jako hrom, ucpaný nos až běda a sem tam i nějaký ten hepčík přišel a mně v bytě došly všechny papírové kapesníky a dokonce všechen toaletní papír, a jelikož už nějaký ten pátek nesmrkám do rukou či do ručníků, říkám si heršoft!, to by bylo, abych tento nedělní to den nenašel ani jednu drogistku v drogerii, která dala by mi pár papírových šnuptychlů a nějaký ten úsměv na rozloučenou, když odcházel bych dokonce třeba i s celým kartonem těch papírových nepostradatelností.
I sednu do auta, pěkného starého orezlého auta, co jezdí tak nějak ze smutku nade mnou a já jím jezdím ze smutku nad ním, a drandím si to ke Kynšperským, tam měli vždy takovou hezkou drogerii, která nepatřila ani jednomu basama s fousama masám prodávajícímu velkořetězci, jenže! oni tam zrovna k vší mé rýmovaté smůle měli zavřeno. A tak zasednu zas za volant a žhavím si to kodrcavě k ulici Na Outratě, kde je jedna malá drogerie, kde snad ani ty kapesníky nemají, ale že je tak malá, řekl jsem si, že jí tu radost udělám, že se tam podívám. Celou cestu jsem horlivě hepčík za hepčíkem drandil tím svým žigulíkem, až na práh té miniatury mezi všemi těmi baráky. Cinknu cink a už stojím ve dveřích, ale to je ta má smůla. Ta paní, co tam měla drogerii, si tam zřídila cukrárnu, neb kapesníky, které tam snad ani neprodávala, se dnes už opravdu nikdo neuživí. A tak jsem se vší tou usopleností opět odtáhl do auta a už lehce unaveně mířil si to na Krymskou. To bych ale nebyl já, kdyby v Krymské nevisela cedule: „Přestěhováno do Talinské“. A Talinská je, jak vy sami jistě dobře víte, od Krymské pěknou štreku. Nažhavím tedy zoufale motor a frčím rychlostí, že se za mnou lidé otáčeli v zoufalství, že se mi to rozpadne pod pedálama.
Tu však štěstí. Považte lidičky! Tak vyhlížím ze srolovaného okénka, neb to čelní mám už celé zafuněné, a tu vidím na krásném malém balkónku, jak suší se na těch roztomilých šňůrách, na kterých už nikdo nic nesuší, hromada drobných, hebkých, krásných, vonných, krajkovaných kapesníčků. Mé zvolání nemohlo být radostnější. Hned jsem stavěl o hranu chodníku. Jenže, jen co jsem vystoupil, viděl jsem, že mé štěstí nebude bez problémů, přeci jen, balkónek pátého patra je výše, než má ruka nebohá dosáhne. Šplh měl jsem sice ještě ve škole, ale, kdo ví, co ví, přeci jen, do kronik městských nechtěl jsem se zapsat coby fantóm a balkónový lezec, ba dokonce třeba jako rozšklebená, rozcápnutá namaděru člověčina. Tu však, sláva! Kouknu do dvora toho domu, a tam žebřík, že delší žebřík jsem snad v životě neviděl. I beru ho hrdě do statných rukou svých a už se sápu na ten nebohý to balkónek. Nu, ale známe mé příběhy! Těsně před dovršením cíle zřím, že brzy se asi zřítím do hlubin propastných, neb drolící se socialistická omítka neudrží čas, natož chlapa se žebříkem. Vše se drolí, vše se sype a já marně vzpínám ruce po kapesníčku. Tu náhle, krásná ručka heboučká mě uchopí z výšin těch něžných a já chopím se ruček a jak akrobat v cirkuse na své poslední štaci, než ho vyhodí pro nedostatek financí, mrštně se vyhoupnu na okraj balkónku, chopím se zábradlíčka a na hlavě, lehce zmateně, vlaje mi ten nejblankytnější nátělníček. Ona osůbka poplašeně zamrká, pak picne dole žebřík s hlubokým třeskotem a ona si mírně poposkočí. Očka zamžikají. Pihovatá líce se zaculí úsměvem jak cukrkandl a lehce rozcuchnuté vlasy dokreslí její drobounké překvapení. A já, s drobným zastuzením, to víte, jdu nevhod, nezván a vlastně tak trochu krást, říkám tím svým narýmeným huhlajícím hlasem. „Madam, neměla byste jeden kapesník?“ Její údiv se snad ještě zvětšil, bylo-li to vůbec možné, ale pak s nonšalancí pravě čerstvě probuzené dívky řekla: „Inu račte, na jeden vás zvu!“ Tak já, tak nějak prkenně, překročil ono zábradlíčko, stanul vedle ní a s úsměvem od ucha k uchu řekl: „A kde jej máte?“ „Tu!“ odpověděla a odkolíčkovala všechny ty krásné krajkované kapesníčky. Ony poletovaly vzduchem, vznášely se, dopadaly na ranní rosou vlahý asfalt, na chodce, na rozcapené caparty a mně náhle nevadilo, že mám rýmu…
+420 728 666 492
Komentáře