Cigarettes

Táhnul jsem se kolem Kafkova domu jako smrad. Možná jsem i smrděl, ale jak se říká, člověk sám sebe necítí. Kéž by mi to mohl někdo potvrdit. Nebo líp, vyvrátit. Nikde nikdo. Mikulášské zvony obíjejí půlnoc. Není to zvláštní? Na Staromáku je vymeteno. Ani nevím, proč jsem sem vlastně šel. Letěl. Běžel. Nebo jak jsem se sem dostal. Chtěl bych cigáro, ale nikde nikdo. S lehkostí sobě nevlastní si sednu na schody do kostela a koukám. Proto jsem sem šel! Abych koukal. Je něco co může dělat individuum dlouho po půlnoci všedního dne na nevšedně prázdným Staromáku jiného než koukat? Určitě. Tisíc věcí, ale k čemu ty všechny když můžu koukat.

                Konečně někdo! Z Kaprovky se blíží nějaká divná trojka. Další koukající individua. Co se dělá, když člověk potká další exempláře ze svého druhu darmošlapů? Mám salutovat? Pukrlovat? Nebo jenom vědoucně mrknout? Nedělat nic, koukat. To je ono. Prošli kolem mne, říkám jim „Neměli byste tam jednu cigaretu?“. Nic, ani se neotočili. To bude asi jiný druh, sráči nebo tak nějak se jim říká. Co dělat na schodech kostela po půlnoci na Staromáku bez cigára? Krom koukání? No, jít dál. Kam mě to ale táhne? Malý uličky, to je ono.

                Dánové zas jednou vyrazili na pivo a drogy za směšné ceny. Všichni tři spolu chodí na dopravní na univerzitu v Kodani. Všichni exoti. Aaron má zvláštní zvyk házet odbarveným silikoslečnám v klubech do vody rohypnol a následně je znásilňovat na toaletách. Lišák jeden. Bjørn je na druhé straně ten tichý, lehce asketický bio-hnojivový typ. Jeho stylizace do Straight Edge subkultury ale pokulhává vzhledem k jeho zálibě v halucinogenních drogách a opiátech. A nakonec Gunnar. Je to zrzek.

Malý náměstí.

Husova.

Karlova.

Krásná procházka, ale nikotinová hladina je nebezpečně nízko. Lidově řečeno, svět mě začíná srát. Dvě mladý Asiatky se opírají o patníky před divadlem Disk a dělí se o cigaretu. Je léto? Je snad zima? Mají kraťounký sukýnky tak čekám, že léto. Kdybych měl taky cigáro, asi by mě přitahovaly. Ale nemám, štvou mě. Nevkus a zdravý plíce vládnou světem a těžko říct, co snáším hůř. Ptát se jich nechci, ještě by se mě zeptaly, co si myslím o jejich zevnějšku. A ačkoli já bych nerozuměl tomu, co mi říkají, ony by určitě rozuměly tónu, kterým bych jim říkal, že vypadají příšerně. A cígo bych stejně nedostal. Jdu dál.

Akiko a Micuyu, nerozlučná dvojka už od střední školy. Obě pocházejí z původně středně třídních, o pár let později zbohatlických rodin z Kjóta. Jejich klany spolu jezdily na výlety, později na dovolené a nakonec na cesty kolem světa. Japonský průmysl je holt větší továrna na americký sen než LA. Oběma dívkám je něco přes dvacet a od rodin dostávají tučné příspěvky na něco, čemu by se dalo říct „kulturní rozvoj a studium skutečného světa“. Jinak taky sex, drogy, ochucená vodka a pro pořádné profilování osobnosti nezbytný úpadek pracovní morálky. No a co jim všechny ty kouzla přinese snáz a levněji než matinka Praha?

                Došel jsem před sv. Salvátora. Taxíky už jezdí na Karlovky. Odvážejí zlatou mládež, feťáčky, týpky, typky a ty co už měli dávno po večerce, ale nakecali doma, že spí u kamaráda. Z podjezdu pro tramvaje je vždycky cítit moč, zvratky a pot. Těžko říct jestli to jde až z Lázní, jestli jsou to stopy špatný výchovy ve vzduchu. Třeba jsem to já, když už se tak táhnu. Že bych se prošel po mostě? Budu prostě chodit a koukat dokud nenarazím na cigaretu. To je plán, lepší než bez cigára a k tomu bez plánu. Nebo třeba bez palce. Světci. Nikdy jsem neuměl analyzovat výrazy ve tvářích, natož u soch. Přišlo mi, že mě soudí, ale ani za nic nemůžu přijít za co. Třeba si ze mne jen utahujou, třeba je to prostě baví, v jejich životě plném stání a důležitých pohledů, osahávání turisty a oslepujících fotoaparátů asi není moc zábavy. A k tomu všemu nemůžou ani kouřit. Směšná existence, směšný úděl.

Kampa, krásné místo. Zlatě osvětlené roje můr, much a duší se komíhají pod každou lampou proti temnému nebi. Jako tisíc zapálených cigaret, jen si jednu chytit a šluknout. Procházím kolem soch dětí, někdo si tady zas pustil představivost na špacír. A evidentně se zatoulala. Na lavičkách kolem posedávají kolegové. Skupinka studentů co zrovna pálí brko. Bezdomovci s krabicákem. Není zvláštní, že bych si mohl přisednout k oběma skupinám a necítit se jako outsider? Chyběla by jen ta cigareta. Ale zas ptát se bezdomovců na cígo by byl, když se nad tím zamyslím, zvláštní akt. Stejně jako požádat je o drobný nebo aby vám pohlídali kočárek. A studenti, to je zas parta idiotů. Ježišikriste jeden z nich začal zpívat. Polozvířecí zhulené skřeky v rytmu písně Holko, holko od Poletíme? se nesly jako vokální mor po celém ostrově. Potahnul si a zpíval dál, už abych se klidil.

                Praha je nejlepší terapeut. Pochybuji, že by její léčebné metody schválilo ministerstvo zdravotnictví, nikdo jí ale neupře, že fungují. Kdo má čas na deprese a krize identit když kolem vás pobíhají šestnáctky naspídovavý perníkem, který sledujou šedesátiletý ex-stranický úchylové, který zas naháněj mladí wannabe političtí teoretici a rádoby znalci komunistické éry ve víře že pochytí moudro z jedněch či druhých starých světaznalých úst, které budou moci dekonstruovat a ponížit na svém blogu. Všechno to pro víru v individualitu.

                Kvílení pominulo. Karlův most nad hlavou a tekoucí voda kolem. Když se jeden zakloní, to zdivo, ten masivní oblouk je jako obloha, obloha co padala a deset dvacet metrů nad zemí si to rozmyslela a rozmýšlela se tak dlouho až z toho zkameněla. Někomu se zase může zdát, že roztažený pilíře jsou jako nohy nepřesvědčený feministky, připravený dát prvnímu i poslednímu šovinistovi co projde kolem. Úhel pohledu. Ten můj už evidentně není pravý, nedostatek nikotinu se projeví na všech, jen na někom hůř a na někom ještě tragičtěji.

                Malostranská. Kdybych v ose svého pohledu vztyčil přímku, výhled by nemohl být víc osově nesouměrný. Nalevo Hrad, Zámecké schody a symbol našeho národa, napravo Kokpit, mladí feťáci, mladší opilci a nejmladší sprejeři, onen národ. Nikdo si mě nevšímá, snad mě alespoň cítí. Na zemi se válí prázdné pytlíčky od drog, dělohy co už porodily extázi. Lahve s vínem za stravenky a prázdné krabičky od cigaret dělají z chodníku zvláštní podestýlku. Kdyby tak alespoň jedna z nich byla plná.

                Viktorka a Max, seznámili se dneska, včera, kdo ví. Ocitli se tady náhodou, zavanul je sem monzun alkoholického opojení. Jeden dělá bakalářku, druhej maturitu, jeden je holka, druhej je kluk, v noci jsou si ale všichni rovni. Baví se, zkoumají tu industriální budovu zevnitř i zvenčí, procházejí spoře osvětlené, potegované a posprejované chodby, prolézají schodiště. Vylezli na střechu, na terasu s krásným výhledem a ještě krásnější atmosférou. Snad to ocenili. Snad jim to slouží ke štěstí, snad jim to jako náplň večera stačí. Zítra už se možná znát nebudou, nebudou se pamatovat, nebudou ani chtít.

                Procházím kolem Havanského pavilonu. Praha, jakkoli anonymní a temná se pod Letnou rozpíná jako středověké moře s útesy z věží a se střechou z hvězd. Pár inteligentů napadlo, že bude sranda, když vylezou na střechu. Smějou se a hulákají, pomalu míří k něčemu, co si myslí, že na to budou vzpomínat věčně. Že něco zažívají. Kéž by tak tušili, že za měsíc už tušit nebudou. Po pár desitkách metrů už slyším správce jak na ně řve, že zavolá policajty a ať se klidí. Je zvláštní jak naše noční smysly života, největší ečívmenty co si v tom poblouznění dovedeme představit, nakonec skončí u za Á ranní lítosti a za Bé policajtů. Proč to děláme? Říkám si, že…

…Copak je to tam na zemi? Na patníku u Stalinu, jen tak si tam leží. Bílá jako andělská křídla, nevinná a okouzlující. Cigareta. Zvedám jí, je lehoučká a křehká na dotek, hlavně opatrně. Škrtám.

Vychází slunce.

Čusčus