Stalo se to 27. ledna 2018. Shodou okolností v den, kdy byl Miloš Zeman znovuzvolen českým prezidentem. To celému příběhu dodává jistou zajímavou příchuť.
Najednou jsem zjistil, že nemám kartu. V situacích, kdy nemůžu najít něco ze svaté trojice (mobil, klíče, peněženka), dostávám malý infarkt, který však do pár vteřin odezní, když danou věc znovu objevím. V tuto chvíli tomu tak nebylo. Kartu jsem nenašel ani v nejzapadlejší kapsičce peněženky, ani v kapsách všude po těle. Poučen finanční bezpečností, kartu jsem přes mobilní aplikaci zablokoval. Nepříjemné, ale bezpečné, říkal jsem si.
Kartu jsem našel asi za hodinu, když jsem se vrátil domů. Byla volně (!) pohozená v batohu. Zřejmě jsem ji tam hodil při shonu u pokladny, kdy člověk neví, jestli má dřív skládat nákup, platit nebo uvolňovat místo dalšímu zákazníkovi. V první chvíli jsem myslel, že mám vyhráno, že kartu stačí jen odblokovat a já si budu utrácet vesele dál. Telefonní operátorkou mé banky jsem byl však ubezpečen, že to nelze, karta je znehodnocená a jediným řešením je zažádat o novou.
Zažádat o novou platební kartu není žádná věda. U mé banky to trvá přibližně tři kliky v internetovém bankovnictví a služba je zdarma. Možnosti, jak kartu převzít, jsou dvě: doma ve schránce a na pobočce.
Teď přišla chvíle doplnit zásadní informaci. Toto všechno se stalo ve Stockholmu. Momentálně zde studuji a příštích pár měsíců se domů nechystám. Varianta převzetí na pobočce v Praze nepřichází v úvahu. Volám tedy podruhé do banky a ptám se, zda je možné kartu poslat do zahraničí a jak dlouho by to trvalo. Za jednorázový poplatek ve výši několika stovek Kč + taxa lokálního doručovatele. To vše až za měsíc. Nic příjemného.
V tom mě napadl geniální nápad nechat si kartu zaslat na svoji pražskou adresu, tedy zdarma, odkud by mi ji rodiče poslali běžnou poštou, tedy mnohem levněji, do Stockholmu. S úsměvem na rtech odesílám žádost o novou kartu, abych si hned o chvilku později uvědomil, že doma příští tři týdny nikdo nebude, protože rodiče odjíždí na zaslouženou dovolenou do Asie. Vzhledem k tomu, že nechci čekat další tři týdny, než se vrátí, a člověk něčím platit musí, volím alternativu. Volám do banky, zda by bylo možné adresu změnit a kartu zaslat k přítelkyni do práce.
„No, ale ta karta je už ve výrobě, adresa změnit nejde,“ říká mi operátorka. „Vážně? Vždyť karta ještě není odeslaná, nestačí tedy jen změnit adresu dodání v objednávce? Na výrobě karty to nic neovlivní,“ odporuji. „Ne, nejde to, musíte zažádat o novou kartu s tím, že se ta původně objednaná znehodnotí a nebude funkční.“ Nepotěšen tedy v internetovém bankovnictví žádám znovu o novou kartu, která by přišla k přítelkyni do práce. Ve formuláři, kde je jako dodací adresa předvoleno moje bydliště, adresa nejde změnit. Až dole malými písmeny se dozvídám, že změnu dodací adresy lze provést pouze telefonicky. Volám tedy znovu do banky. Po vysvětlení situace, nadiktování nové adresy a zdůraznění, aby karta přišla na jméno přítelkyně a ne na moje, mám problém za uzavřený.
Teď stačí počkat týden, než se karta vyrobí, a pak přibližně další týden, než přijde poštou. Naštěstí jsem si s sebou do Švédska přivezl kartu i ke svému druhému účtu, kterou v tomto mezičase rozhodně nepohrdnu. Jinak bych byl zřejmě odkázán všude platit „na sekeru“ anebo do chvíle, kdy by se se mnou moji kamarádi-věřitelé přestali stýkat.
Přibližně po deseti dnech, kdy jsem od přítelkyně nedostal žádnou zprávu, že by kartu dostala, volám opět do banky. „Vy jste si nechal vyrobit dvě karty? A kterou teď myslíte?,“ ptá se zmatený telefonní bankéř, jak zní oficiální název jeho pozice. Po opětovném vysvětlení situace se mi dostává ujištění, že nová, aktuální karta byla odeslána a že je to teď věc České pošty. Něco mi říká, že toto ještě zdaleka není konec.
A mám pravdu. Po dalším týdnu, kdy karta nedorazila, opět volám do banky. „My ale opravdu nevíme, kde teď ta karta je,“ říká mi operátorka. V tuto chvíli to už jsou tři týdny od první žádosti, tedy moment, kdy se moji rodiče vracejí z Asie a mohou mi kartu zaslat z domácí adresy. Ptám se operátorky, jestli má význam si žádat v pořadí již o třetí kartu, protože ta první, která právě leží ve schránce doma, je znehodnocena druhou, pohřešovanou kartou. Smířen s osudem nešťastného klienta „klientsky nejpřívětivější banky roku“ rozklikávám internetové bankovnictví a žádám o třetí kartu.
V tu chvíli mi zvoní mobil, zvedám ho a ozve se nadšený hlas telefonní operátorky: „Dobrý den, před chviličkou jsme spolu mluvili. Já jsem tu ztracenou kartu našla! Leží v našem bankovním sejfu v Olomouci!“ Představuji si sejf Gringottovy banky z Harryho Pottera plný zlatých mincí, kde se úplně na vrchu leskne má platební karta. Ano, po více než třech týdnech intenzivního snažení jsem docílil toho, že je moje karta někde v Olomouci.
Jak je to možné, ptám se. „Pošťák ji zřejmě nedokázal doručit, byla vrácena bance a my ji uložili do sejfu,“ zní odpověď. Všechno do sebe zapadá. „Na jaké jméno byla karta zaslána?,“ ptám se, i když tuším odpověď. „Na vaše.“ Má snaha zaslat kartu přítelkyni, a tedy na její jméno byla marná.
Co teď, ptám se sám sebe, už částečně rezignovaný. Ale zároveň dodávám operátorce další instrukce: „Zašlete tuto kartu ze sejfu na moji původní adresu, to už bude poslední pokus.“ Rodiče jsou za pár dní doma a kartu mi mohou zaslat oni.
Rodiče skutečně domů dorazili a má první otázka byla, zda nenašli ve schránce dvě platební karty, původní znehodnocenou a aktuální z Olomouce. Ani jednu, zní odpověď. Ta první, která měla ve schránce tiše ležet a čekat na vysvobození už nejméně dva týdny, tam nebyla. Směju se celé absurdní situaci, to vše v době, kdy lidstvo vyvíjí umělou inteligenci anebo usiluje o dobytí Marsu. Svou kartu zřejmě prostě nedostanu.
Po pár dnech nastal zlom. Do schránky karta z Olomouce skutečně přišla! Kalendář ukazoval datum 20. 2., téměř měsíc od „ztráty“ a blokace mé prapůvodní karty. A shodou okolností přesně den před odletem mé přítelkyně za mnou do Stockholmu. Nebudu popírat, že představa, že mi mou vytouženou kartu doveze osobně přítelkyně po měsíčním odloučení, ve mně vyvolávala hřejivý pocit. Kam se ztratila první karta, u jejíž zaslání neměl být žádný problém, do teď nevím.
Přítelkyně mi kartu skutečně doručila a já myslel, že už mám vyhráno. Vzápětí jsem byl však opět polit další studenou sprchou. Z bezpečnostních důvodů karta nechodí v obálce společně s PIN kódem. Ten dorazí až v další obálce o pár dní později. No tak až dorazí, tak mi ho nadiktují rodiče, říkal jsem si. Omyl. PIN kód chodí jako doporučené psaní a vyžaduje můj podpis. A kvůli podpisu na otočku do Prahy asi nepojedu. Tuto naprosto zásadní a stěžejní informaci jsem zjistil po pěti týdnech. Po opětovných vysvětlování své zamotané situace bankovním operátorům ani jednoho nenapadlo mi toto zdůraznit.
Výsledek? Kartu mám, ale nemám PIN. PIN si nemám jak převzít. Leda si ho nechat zaslat do Stockholmu, opět za ten zmiňovaný poplatek. Po všech těch peripetiích už na to ale nemám náladu. Holt si ho zjistím za pár měsíců v Praze.
Celé mi to připomíná ukázku nějakého českého absurdního dramatu. Až na to, že je to realita.
Komentáře